Lukáš Anděl - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se

Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Rubenczal - Horsk beck zvod 22 KMPo roce Vás opět zdravíme a těšíme se na naše opětovné setkání při horském běžeckém závodu RUBENCZAL.

Termín: 13.10.2012
Čas startu: 12 hodin

Registrace jsou opět otevřené - www.rubenczal.webnode.cz - zde jsou všechny potřebné informace.

Pro registraci postačí uvést tyto náležitosti:
jméno a příjmení
datum narození
kategorie závodu, které se chcete zúčastnit
požadavek na ubytování na Portáškách ANO / NE

Pro Vás, kteří vloni na Portáškách nebo Sagasserových boudách nespali, doporučujeme přespat. Pozávodní večírek byl super!

Pro kategorii "KRAVAŤÁCI" doporučujeme dostavit se včas a registraci provést do 11 hodin, kdy bude odjíždět bus na Černou horu.

Registrační poplatek zůstává oproti loňskému roku nezměněný a platí se na místě od 10 hodin:
dospělí 100 Kč
děti 20 Kč

Trasa závodu zůstává také nezměněná.

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat
Oštítkováno: Kalendář Tipy Závody
Počet zobrazení: 1275
0

Posláno od v kategorie O longrunu

Konečně je to tady! Longrun dostává ke svým třetím narozeninám velký a toužebně očekávaný dárek – nejen nový kabátek, ale i celkově lepší přehled v tom nejdůležitějším, co vám může nabídnout. Vychytali jsme nějaké mouchy a věříme, že se budeme setkávat na síti i na běžeckých stezkách stále častěji a v hojném počtu.

Facebook je už dnes samozřejmostí, proto jej máme i my. Sledujte novinky a pište nám.
Další novinkou je kalendář, který postupně doplňujeme našimi událostmi a dále těmi, které se nám líbí, a na které jste srdečně zváni. Odbouráme tak situace, které se občas stávaly, kdy se lidé ptali na nějakou z akcí, která byla před rokem a my jsme ji nestačili včas uklidit.

Pro lepší komunikaci jsme připravili malý vstupní dotazník. Online si konečně můžete napsat rovněž o svůj tréninkový plán, přihlásit se do Mamina Virtuálního běžeckého klubu a nebo se stát naším reprezentantem. Rovněž také můžete zaslat svůj dotaz do Poradny. Budeme se na vaše zvídavé otázky těšit.

Novinky přináší i Mamina klub. Protože víme, že ne všechny mamči jsou závodnice, ba naopak – je asi daleko více těch, které by se rády hýbaly, ale závody je děsí. Myšlenka klubu sice zůstává – více maminek na startovní čáře, ale těm „nenadupaným“ jsme přesto vyšli vstříc a klub rozdělili na dvě kategorie: závodnice a labužnice. To především proto, aby se ty, které závody nevyhledávají, necítily „v druhé lize“ za ostřílenými borkami s tím, že jejich bodových zisků nikdy nemohou dosáhnout.

Běžecký servis zkvalitňujeme o skupinové výběhy, které vedou naši reprezentanti a trenéři v rámci dlouhodobé akce Longrun v celém Česku. S tím nám může kdokoli z vás pomoci. Založte běžeckou skupinku ve svém regionu, napište nám článek na jakékoli běžecké téma, běhejte v našich barvách…nebo se připojte a sbírejte kilometry pro dobrou věc. Spolupracujte, čtěte a běhejte s námi!

Ahoj a na běhanou!

Počet zobrazení: 786
0

Posláno od v kategorie Upoutávky

Ooouuuha, ta páteř! Nejen při běhání některé části přetěžujeme, zatímco jiné zahálejí. Potíže nebereme vážně. Ale pozor - páteř bez bolestí a degenerativních změn nás donese k rychlejším časům - a ve větší pohodě!

Počet zobrazení: 880
0

Posláno od v kategorie Longrun na tento den

Pokud jste běželi sobotní půlmaraton

dejte si první polovinu týdne spíše volnější, ale neflákejte se. Unavené a zakyslé svaly potřebují kyslíkovou sprchu alespoň v podobě mírného poklusu v délce 30 minut. I když máte pocit, že sotva lezete, postaví vás to na nohy, věřte nám!!!

Počet zobrazení: 575
0

Výkonnost sportovce neovlivňuje jídlo před a po soutěži, ale každodenní, nutričně bohatá a ve vhodnou dobu konzumovaná strava. Ani hodiny strávené ve fitness centru nebo stovky naběhaných kilometrů bez vhodně sestaveného a správně načasovaného jídelníčku, neposunou výkonnost sportovce na vyšší úroveň.

Základní pravidla výživy, která by měl každý (nejen sportovec) dodržovat:

  • Strava má být pestrá.
  • Jíst pravidelně po 2-3 hodinách, nikdy nehladovět!
  • Rozhodně snídat!
  • V každém denním chodu by měly být obsaženy všechny základní skupiny živin – sacharidy, bílkoviny, tuky a také vláknina.
  • Každý den pamatovat na dostatečný příjem ovoce a zeleniny.
  • Hlídat si pitný režim stejně tak v zimě jako v létě.
  • Nepřeceňovat účinek suplementů, nejsou všemocné a nikdy nenahradí rozmanitý jídelníček.

TIP NA DOMÁCÍ REGENERAČNÍ NÁPOJ 

30 g cukru
¼ čajové lžičky soli
Šťáva z velké mandarinky nebo menšího pomeranče – asi 60 ml, včetně dužiny
2 polévkové lžíce citronové šťávy
850 ml studené vody
60 ml horké vody
Rozmíchat cukr a sůl v horké vodě. Přidat džus a zbytek vody. Ochladit.
Nutriční hodnoty celého obsahu nápoje: 150 Kcal, 627 kJ, 12 g sacharidů, cca 1 g sodíku

Počet zobrazení: 868
0
Posláno od v kategorie Výživové poradentství

Blíží se teplé období a ven se nekompromisně derou všechny špíčky, které jsme dosud schovávali pod tlustými svetry i několika vrstvami běžeckých svršků. Chceme opět vypadat lépe, cítit se svěže a zrychlit své výkony. Bylo dokonce spočítáno, že kilogram tuku navíc v oblasti trupu zpomalí vaše tempo na desítce až o dvanáct vteřin na kilometr. A někteří lidé shodili za svůj život v součtu třeba i 300 kg, přesto však jejich váha pomaličku stoupá. Jak je to možné?

Zde je několik pravd, které (možná) znáte:

Čím starší jsme, tím pomaleji náš metabolismus pracuje. Ve třiceti letech je to průměrně o 3% méně než ve dvaceti. V čtyřiceti o další procenta, další pokles je ještě rychlejší. V sedmdesáti letech je to již o plných 30% méně, než ve dvaceti! Pokud tedy táfle čokolády ve dvaceti vaši postavu neohrozí, o pár let později už ji tělo jen tak neodpustí…

Jednoduchá matematika: chceme-li zhubnout, měl by být energetický příjem vždy o něco menší než výdej. Ne však příliš. Pokut to přeženete, najíždí organismus na úspornou cestu a jakmile se najíte, ukládá více do podkožních zásob. Pozor na velké množství kalorií ve sladkostech a alkoholu, dojídání po dětech, uždibování...

Víte, že tuková buňka (adipocyt) se může zvětšit až 400x??? Tuk se ukládá v drobných kapénkách, které se slévají a zvětšují až do té míry, kdy je adipocyt vyplněn jednou velkou kapicí tuku.

Aby v dobách hladomoru, dlouhých zim apod. naši prapředci přežili, museli mít schopnost úsporného metabolismu, kdy jej ukládali do podkožních zásob. Ti, kteří to nedokázali (a jimž dnes závidíme, že mohou sníst cokoli a zůstat štíhlí), většinou nepřežili. Zdánlivě nespravedlivé, když už to v dnešní době nepotřebujeme. Ale geny jsou zkrátka geny, my jakožto potomstvo těch, co ukládali a přežili, ukládáme dodnes. Můžeme tento fakt jen usměrnit vhodnou skladbou stravy a pohybem, avšak více nesvedeme.

Nejlépe se hubne na jaře: Zvířata se na podzim obalují tukem, aby přežila, a my děláme totéž. Příroda neví, že si umíme zatopit a obléknout. Na jaře se tedy přirozeně lépe shazuje, ale nelze spoléhat pouze na tento fakt a dále se zvesela krmit dortíky a klobáskami.

Pokud tohle všechno víte, jíte dle svého názoru jakž takž zdravě, hýbete se a přece vás kila navíc úporně drží, zvolte optimální kombinaci úpravy tréninku ve prospěch delší zátěže v mírném tepovém pásmu a optimálním jídelníčkem.

S tím prvním vám poradí naši trenéři, s tím druhým naše výživová poradkyně, Longrun reprezentantka v Olomouci, aktivní běžkyně a maminka tří dětí Lenka Škovranová, s níž jste se mohli seznámit v březnovém čísle časopisu RUN.

LENČIN TIP: 

Výkonnost sportovce neovlivňuje jídlo před a po soutěži, ale každodenní, nutričně bohatá a ve vhodnou dobu konzumovaná strava. Ani hodiny strávené ve fitness centru nebo stovky naběhaných kilometrů bez vhodně sestaveného a správně načasovaného jídelníčku, neposunou výkonnost sportovce na vyšší úroveň.

Základní pravidla výživy, která by měl každý (nejen sportovec) dodržovat:

  • Strava má být pestrá.
  • Jíst pravidelně po 2-3 hodinách, nikdy nehladovět!
  • Rozhodně snídat!
  • V každém denním chodu by měly být obsaženy všechny základní skupiny živin – sacharidy, bílkoviny, tuky a také vláknina.
  • Každý den pamatovat na dostatečný příjem ovoce a zeleniny.
  • Hlídat si pitný režim stejně tak v zimě jako v létě.
  • Nepřeceňovat účinek suplementů, nejsou všemocné a nikdy nenahradí rozmanitý jídelníček.

TIP NA DOMÁCÍ REGENERAČNÍ NÁPOJ 

30 g cukru
¼ čajové lžičky soli
Šťáva z velké mandarinky nebo menšího pomeranče – asi 60 ml, včetně dužiny
2 polévkové lžíce citronové šťávy
850 ml studené vody
60 ml horké vody
Rozmíchat cukr a sůl v horké vodě. Přidat džus a zbytek vody. Ochladit.
Nutriční hodnoty celého obsahu nápoje: 150 Kcal, 627 kJ, 12 g sacharidů, cca 1 g sodíku

Počet zobrazení: 930
0

Posláno od v kategorie Longrun na tento den

Je první jarní den a my vybíháme v novém dresu!

Pokud v něm najdete ještě nějaké trhliny, neváhejte napsat, vše vyspravíme!

Počet zobrazení: 616
0

Posláno od v kategorie Longrun na tento den

Půlmaraton se blíží

A Longrun nebude chybět u Expa. Mimořádný BABINEC v pátek 30.3. v 17:00!

Počet zobrazení: 597
0

MAMINA klub není jen pro nadupané závodnice.

Nově ve dvou kategoriích!

Maminky, nezapomeňte se zaregistrovat a soutěžit v celoroční hře...

Počet zobrazení: 585
0

Posláno od v kategorie Upoutávky

Nechcete běhat sami, ale ve vašem regionu žádnou skupinu nemáte? Založte si vlastní skupinku na kterémkoli místě České republiky! Skupinka může být pro začátek i dvoučlenná.

Počet zobrazení: 787
0

Posláno od v kategorie Upoutávky

Chcete zvýšit efektivitu tréninku? Potřebujete „černé na bílém“, abyste na sebe nebyli líní? Chcete se dostat do kondice, nebo uběhnout celý maratón?

Počet zobrazení: 811
0

Posláno od v kategorie Upoutávky

Nalezněte nové přátele, naladěné na stejnou vlnu. Běh ve skupině boří fádní stereotyp osamělého běhu. Ve skupině se nemusíte bát nebezpečných osob a situací. Ve skupině si vyměníte zkušenosti s ostatními.

Počet zobrazení: 855
0

A z Terezy je běžkyně! Pokud ještě váháte, tak zde se můžete inspirovat...

To, co mě opravdu nakoplo, byl fakt, že žena od Jurova kamaráda začala také běhat, ale vzala to naprosto vážně, do toho se ještě musela starat o domácnost a malého syna. Bylo mi trapně, že si já jako svobodná bezdětná nenajdu na běhání čas. A tak jsem našla "soupeřku", holku jako já, co taky s běháním začíná. Víte, na běhání je skvělé, že nikoho nepotřebujete, ale stejně tak je i skvělé se o to mít s kým podělit,mít s kým "závodit", zvláště s někým, kdo je na tom podobně jako Vy. Nejste v tom sama. Navzájem se hecujete. Kolikrát se mi stalo, že se mi nechtělo běhat, pak jsem se podívala na internet do tabulky a zjistila jsem, že ona uběhla tolik a tolik (a to má to dítě!!), zastyděla jsem se a tak jsem si šla taky zaběhat. Motivovala mě, aniž by si to uvědomovala.

A stejně tak jako Jura, i já jsem "to poslala dál" a několik mých kamarádek a kolegyň běh zkusily, některé u toho zůstaly, jiné ne, ale zkusily to. Za největší úspech považuji to, že jsem k běhání "přinutila" svého šedesátiletého tátu. Celkem už jsme s Jurou k běhání dostali přes deset lidí. Jura letos uspořádal skvělý závod na 7 a 14 km, a připravuje se další ročník.
Díky běhaní, jsem měla možnost dokázat si, že u něčeho vydržím, zlepšila se mi kondice, potkala jsem zajímavé lidi s jejich vlastními příběhy o běhání, které jsou pokaždé jiné a přeci stejné, protože je spojuje ten jedinečný pocit, který ze sebe mají.

Takže já už rok běhám, pomalu, ale běhám. Nemám žádné ambice v podobě maratonu, jen mě to baví a cítím se po tom skvěle. Proto se to počítá!

Počet zobrazení: 1114
0

Z absolutního nesportovce všeho druhu nadšená běžkyně, která se dokázala postavit na startovní čáru a začíná se jí tam líbit. Tereza Karásková z Kolína se podělí o svůj příběh - a co víc: běháním "zdravě nakazila" i několik dalších lidí. Všichni, co zatím ještě váháte, nechte se inspirovat!

Tak jsem vám začala běhat, jenže běhám pomalu, říkám si tedy, počítá se to vůbec?
Počítá!
Hm, počítá? Víte, na internetu jsem totiž onehdy četla diskuzi, kde tempo přes 6 nepovažovali za běh. Jenže! ..

.. jenže já jsem na základní škole neuběhla ani "třístovku", to uběhly jen ty divný holky, co chodí na závody. Bylo tedy samozřejmé, že ji já neuběhnu, nesnažila jsem se, prostě jsem si řekla, že na tenhle druh sportu nejsem. Až nyní si musím přiznat, že se to netýkalo jen běhu, zkusila jsem kde co (gymnastiku, volejbal, fotbal,..), ale u ničeho jsem nevydržela, prostě jsem "na to nebyla". Tečka. Víc jsem to neřešila.
Ani během střední školy jsem nedělala žádný sport. Dokonce jsem na to byla pyšná. Pořádala jsem s kamarádkami na chalupě soutěže o "Krále žroutů" (první a poslední závody, které jsem vyhrála, ale tohle se fakt nepočítá).

Bohužel příběh nepokračuje tak, že bych si sama uvědomila, že se sebou musím něco dělat. Ke své hanbě musím přiznat, že za mým skutečným běháním stojí Jura - můj dlouholetý partner (jak jsem si spočítala). Občas chodil běhat, řekla jsem si tedy, že v rámci utužení vztahu půjdu s ním. Doběhli jsme za roh a já jsem za ním celá uřícená křičela:"Nech mě tady, běž si sám, já tě pak doběhnu...", no, došla jsem domů a o běhu jsem už nechtěla ani slyšet. Budeme mít jiné společné zájmy!!!

pokračování příště...

Počet zobrazení: 835
0

A měli jsme! Jura ztloustnul na báječných 116 kg.
Naštěstí potkal kamaráda Váňu, který mu vyprávěl o běhání a závodech. Jura se nadchnul, probudila se v něm závodnická duše a vrhnul se do toho po hlavě. Začal běhat, ale ne jen tak někdy, pravidelně. Rozhodl se, že poběží s Váňou závod na 10 km. A uběhl ho. Skvěle. Začal hubnout, cítil se líp, běhání se mu stalo závislostí, každodenní nutností. Svým entusiasmem z běhání "nakazil" další lidí a "poslal to dál", začal běhat i jeho kamarád. Šírilo se to jako lavina, jen já byla pořád imunní. Čemu jsem ale nemohla odolat, byly závody. Jezdila jsem na ně s Jurou a dělala mu zázemí. Fandila jsem, podávala pití, ručník, fotila ho, chválila, atd. Atmosféra na závodech se mi strašně líbila. Zvlášť na těch malých vesnických, tam byla skoro rodinná. Těšila jsem se na ně, jako bych je snad měla běžet sama.

A když jsem tak jednou fandila, všimla jsem si, že je tam spousta holek jako já, které ale závod běžely. To mi nasadilo brouka do hlavy.
"Tak ony běží a já tu čekám jako nějaká "ženuška"?! Taky chci, aby na mě Jura čekal v cíli a fandil mi!".
"A kdo ti v tom brání?"odpovědělo mé alter ego.
Sama sobě jsem se nezmohla na odpověď, vždyť jediný, kdo mi bránil jsem byla já sama. Strašně jsem se na sebe naštvala a slíbila si, že už nebudu jen ta fandící, ale sama začnu běhat. Jurovi se nápad líbil, ale pochyboval, že u toho vydržím, protože přesně takhle jsem se nadchla do golfu, u kterého jsem samozřejmě nevydržela.. Přesto se rozhodl to se mnou zkusit.

První trasa byla "dlouhá" 2,5 km, bylo to něco strašného, chtěla jsem to asi padesátkrát vzdát, ale Jura mě nenechal, pořád mi říkal, co mám dělat, povzbuzoval mě a tak jsem to nakonec doběhla. Ještě zpocená jsem si založila na běžeckém serveru úcet, kam jsem si hned zapsala svoje první kilometry. Byla jsem na sebe strašně pyšná. No, a pak jsem toho zase na měsíc nechala...

/pokračování příště.../

Počet zobrazení: 891
0

MedaileJak začala běhat Dáša Korbelová, která se z absolutní neběžkyně vloni na podzim zapsala mezi nás, maratonce? Nechte se inspirovat! Běhat lze začít i v padesáti, při práci – v práci i kolem domu, po dětech atd. Tedy – mnohokrát napsáno, mnohokrát citováno. Zde je tedy Dáša, mimo jiné účastnice jednoho z našich Longrun běžeckých seminářů a téměř sousedka z regionu, sama osobně a její běžecký příběh:

K běhání jsem se dostala shodou mnoha okolností asi před 10 lety, tj. v mých tehdy 45 letech. Na tomto místě se chci omluvit všem, kteří běhají takříkajíc odjakživa. Považovala jsem je všechny do té doby za blázny a samotné běhání se mi zdálo jako dosti nudná a nepochopitelná zábava šílených sportovních individuí.
Jsem celoživotním sportovcem, skákat, běhat, jezdit na kole, na koni, zkoušet všechny dosud nepoznané sporty pro mne bylo normální. Běhat jsem musela na „základce“ při různých atletických závodech, což mi šlo, ale moc nebavilo, taky skoky do dálky i výšky a hody vším možným jsem jako dítě provozovala.
Od 5 let jsem se věnovala gymnastice a krasobruslení, později jsem hrála volejbal a jezdila na koni, pak přišel na řadu tanec a pak už děti, jak to v životě chodí.
Dokud jsme žili v Praze, tak jsem si chodívala zahrát volejbal do tělocvičny, o víkendech jsme jezdili v létě na kole a v zimě na lyžích, chodili jsme plavat, prostě využívali jsme volné chvíle ke sportu podle ročního období.

Zásadní změna nastala, když jsme začali budovat nový domov na venkově, v malé obci nedaleko Říčan. Z nás městských lidí se stali venkované se vším všudy, a tím se vlastně začala má běžecká kariéra. Jednak jsme si pořídili velkého psa, pro kterého se brzy zahrada kolem domu stala malá a pouhé procházky nenaplňovaly jeho sportovního ducha. A pak jsem zjistila, že vlastně na žádný pravidelně provozovaný sport nemám čas. Zaměstnání v Praze a práce s budováním domu a zakládáním zahrady mne vytížily natolik, že jsem nakonec přišla na to, že nejjednodušší je se jít proběhnout, když mám zrovna volno. Krásně si provětrám hlavu výběhem do lesa s mých čtyřnohým kamarádem.

Zpočátku se mi zdálo nemožné zdolat více než 1 km běhu najednou, používali jsme (já a můj pes) indiánský běh. Po určité době se začaly naše okruhy zvolna prodlužovat a protože jsem soutěživý typ, tak jsem si řekla, že změřím své síly na 5 km v nějakém závodě. Po zvládnutí „pětky“ jsem si říkala, že těch 10 km zase není tak moc, i pes byl pro, tak jsme natrénovali těch 10 km. Dnes mohu říci, že jsem absolvovala asi 4x Běchovice (letos v čase 57:16) v podmínkách, že by psa nevyhnal, ale měla jsem radost, že jsem překonala vlastní lenost a vydala se i v dešti na tradiční závod.

V roce 2008 přišel můj první půlmaratón, měla jsem z něj velký respekt. Běžela jsem ho prvně v Praze v rámci PIM (čas 2:17:21). V roce 2009 jsem si musela dát pauzu, musela jsem si nechat trochu opravit meniskus. Ale vše dobře dopadlo, tak jsem si další půlmaratón zkusila zase letos (čas 2:12:19). Nezdálo se mi to tak hrozné a řekla jsem si, že alespoň jednou v životě chci zkusit, jaké to je zdolat těch 42 km najednou.
A to byl důvod, proč jsem začala trochu trénovat vytrvalost a pustila jsem se do mého prvního maratonu v Drážďanech, o němž bude řeč příště.
Teď už se počítám mezi běžce, běhání se stalo nedílnou součástí mého života a vždycky, když je sníh a mráz, tak se těším, až jaro zaťuká a budeme moci zase s mým chlupáčem vyběhnout do lesa.

Ahoj! Dáša Korbelová

Počet zobrazení: 882
0

V začátku roku – čase novoročních předsevzetí, se opět vracíme k vyprávění Dáši Korbelové. Začít běhat a najít si „svůj“ maraton můžete i tehdy, když víte, že přes všechna dobrá předsevzetí a silnou vůli vás zima na běžecké stezky moc nenaláká. Zahřálo mně, když mi Dáša nedlouho po svém úspěšném prvním maratonu sama napsala:
Bez Tvých cenných rad i dalších informací, které jsem si přečetla nebo mi je sdělili zkušení běžci, bych to nikdy nezvládla! Také si cením podpory mého manžela - couche, řidiče, organizátora a fanouška v jedné osobě. A také diky celé mé rodině, která toleruje, že se jde babička o víkendu proběhnout se psem do lesa. Dala jsem si tak skvělý dárek k 55. narozeninám.
Proč zrovna Drážďany? Vybírala jsem závod, který je na podzim, to mám šanci mít trochu natrénováno. Baví mne běhat venku, hlavně v lese, takže když je zima plná sněhu, mrazivá a dlouhá, na maratón v dubnu nebo v květnu toho moc naběháno nemám. A taky Drážďany jsou blízko a terén rovinatý, tak jsem si řekla, že to zkusím.
Už od léta jsem byla zaregistrovaná a moje pocity se s blížícím se startem střídavě měnily od vyloženého těšení se až po velké obavy, co jsem to provedla a do jaké šlamastiky se zase řítím. Nejsem zvyklá couvnout, když si vezmu něco do hlavy a taky jsem nechtěla zklamat děti (celkem 5) a taky vnoučata (už 6), kteří mi věřili, že „to dám“! V neděli 24. října konečně nastal den „D“, vydržela jsem zdravá, nic nebránilo postavit se v 10 hod na start. Všechny kategorie i závody (10 km, půlmaratón a maratón) se startovaly z jednoho místa, závodníci byli odlišeni začáteční číslicí podle trasy, kterou běželi, takže čísla pro 10 km začínala 10, pro půlmaratón 20 a maratón 40.
Celkově byl závod super, atmosféra před startem, na trati i v cíli skvělá, diváci fandili, skupiny bubeníků udávali rytmus atd... Jen některé detaily byly hrozné, např. počasí. Já, vyložený teplomilec, lítám po Drážďanech, když je 7 stupňů Celsia a fouká silný protivítr (zvláště podél Labe, kudy vedla značná část trasy) tak, že se dětem trhají draci z provazů a psům se obracej uši. Před startem jsem si musela vyzvednout číslo a chip na měření času v mezinárodním kongresovém centru blízko startu i cíle. Do budovy vedlo asi 50 schodů a místnost, kam jsme museli pro čísla i chipy, byla dvě patra dolů! To „ocenila“ většina běžců po závodě, když si šli (včetně mne) do suterénu pro zálohu za chip a pro diplom. Takže pro nás, co jsme měli značně namožené dolní končetiny, to byla ještě vrchařská prémie navíc !! Já měla štěstí, nohy mne nebolely tak moc, jak jsem čekala, jen mne bolelo trochu v zádech a trapézy. A diky vlastní blbosti jsem uběhla maratón + téměř 2 km navíc, protože v půlce závodu, tj. po půlmaratónu (tam jsem měla průběžný čas cca 2:07) se muselo proběhnout časomírou, protože limit na půlmaratón pro měření maratonu byl 2:30 a kdo by ho nedosáhl, tomu by nebyl měřen čas v cíli.
Po půlce, kde mne čekal manžel a shledal, že je zatím vše ok, si docela v pohodě běžím a běžím ... Najednou se ke mně přitočil jakýsi muž, taky závodník, a něco na mne spustil německy. Trochu rozumím, tak jsem po chvíli pochopila, že mne upozorňoval na nutnost proběhnout kontrolní časomírou, kterou jsem v půlce maratonu minula a tím by mi nebyl měřen celkový čas.
Takže mi nezbylo, než se asi 1 km vrátit a časomírou proběhnout. Běžela jsem totiž při okraji asi 6 m široké ulice a časomíra byla uprostřed na koberečku asi ? x 1,5 m, takže jsem si jí nevšimla.
O krizi na cca 35. km jsem dost slyšela, tak jsem byla zvědavá, co to se mnou udělá. Na mne přišla krize až na cca 37. km, která se projevila tak, že ač jsem mohla dýchat, nohy byly celkem v pohodě, hlava začala „blbnout“ a napadaly mne myšlenky tipu: „Co já tady vlastně dělám, mohla bych být v kině, v posteli, u televize atd....“ ! Naštěstí mé bojovnější já zavelelo, že když už jsem tady, je jednodušší doběhnout, než se vracet, a tak jsem to nějak pomalu ale jistě doklusala do cíle. Dokonce jsem prý vypadala celkem „normálně!, ale manžel jako hodnotitel asi není dost objektivní.
Tak jsem tedy hned napoprvé musela uběhnout o kousek víc, ale za to pivo v cíli v čase 5:05:01 to stálo !!!
Původně jsem si říkala, že takové bláznovství, jako je maratón, chci jen jednou v životě zkusit. Ale kdo ví? Třeba se ještě někdy pokusím to do těch 5 hodin stihnout!
Jako důkaz připojuji diplom a medaili a pár fotek z Drážďan!

Diplom
Medaile

Ahoj! Dáša Korbelová

Počet zobrazení: 837
0

Když jsme v roli porotců vybírali z mnoha zajímavých profilů všech přihlášených děvčat, nešlo přehlédnout Irenu Ellis(30), galerijní pedagožku z Plzně. Psala o sobě toto: "Dřív, ještě na střední škole a pak chvíli i na vysoké jsem závodně dělala orientační běh. Pak přišla duševní nemoc, rychle jsem přibrala (25 kg!) po medikaci a k běhání se ne a ne vrátit. Zrovna dneska ráno jsem byla po delší době na "vyklusu" a byl to skvělý pocit. Ráda bych z běhání zase udělala součást svého života. A dostala se do kondice..."

To bude ono! Ve svém životě jsem se setkala jak s lidmi, kteří s nemocemi duše pracují, tak i s těmi, co jimi trpí. Příliš se o nich nemluví a stigma, které je provází, je velkým problémem jak pro lékaře a terapeuty, tak pro pacienty a především řadu lidí, kteří spadají do oněch 27%, u nichž aspoň jednou v životě vypukne epizoda (na jejímž začátku bývá mnohdy pouze o trochu větší stres!) s lehčím či horším průběhem, s jejímž řešením by jim skupina prvně jmenovaných nebo alespoň pravidelná dávka zdravého pohybu elegantně pomohla. Vzpomněla jsem si tehdy na tiskovou konferenci klinické psycholožky Barbory Wenigové a několika dalších kolegyň z komunitních center, kde znělo: Pište o tom. Jako novináři můžete pomoci mnoha lidem...

Bude-li tedy Irena dostatečně silná a cíl se jí podaří splnit, bude to skvělá páka, jak zvednout z kanape všechny ty, co hledají důvody, proč to či ono nemohou. Třeba právě nějakou momentální depku. Irena se však musela vypořádat s opravdou depresí a vším, co to opravdu obnáší. Zatímco mnozí jiní přežívají od zdi ke zdi s cigaretou v ústech, Irena vzala za správný konec - zvolila cestu radosti ze života, práce, která ji baví a běhání, zdroji přírodního endorfinu (a snad i serotoninu). Maratonský závod zvládla par excellence a cíl splnila na výbornou. Longrun na to: Jednoznačně SUPER! Podělila se s námi o své dojmy z trati a z konce startovního pole. Příprava na samotný závod přitom rozhodně nebyla jednoduchá - nemoc se nechtěla nechat odbýt a zaútočila i v průběhu tréninkových týdnů. O všem si popovídáme podrobněji v některém z příštích Čtení. Nyní tedy Irenino vyprávění o závodu samotném:

PIM 2010: Jak se běželo a šlo poslední závodnici

Pár dní před závodem si pročítám tipy pro začátečníky - všude se píše, že nejdůležitější je se pořádně vyspat, napít a nepřepálit to ze začátku, nebýt nervózní. To nějak nejsem, až právě z toho začínám být nervózní :-). Jak to, že se nedostavuje předstartovní horečka? V den D se mi o závodě přece jen zdá. Budím se a jdu na to. V klidu, těším se. Je nádherný den a cestou na start přes Letnou si vychutnávám ranní Prahu - cestou potkáváme další běžce, kteří taky míří na Staromák. Mám na sobě supermanovské tričko, které ale posléze vysleču, protože je fakt teplo.

Ještěže mám s sebou Richarda, partnera, pro dnešek fotografa...a jak se nakonec ukáže i vodiče :-). V Pařížské zahlédneme rozklusávající se keňské běžce. Nebo jsou to Etiopané? V koridoru na konci Celetné potkáváme Miloše. Ten běží na 5 hod. To já vím, že budu ráda, když to dám v limitu. Hlavní ale je to dokončit - doběhnout, dojít, doplazit. Poslední fotka, pusa a jde se na to. Než se dostanu na startovní čáru, trvá to krokem a klusíkem 10 minut. Vltava na plný kule, jde z toho mráz po zádech. Atmosféra výborná. Jdu fakt pomaličku, rozklusávám se, pak trošku zrychluju. Micoach hlásí 8:27 na km. Kostky pod nohama nic moc. Všichni mě předbíhají, ale z toho si nic moc nedělám. Jen mě trochu znervózňuje, že i ti někteří, kteří jdou pěšky nebo indiánským během jsou rychlejší než já.

Ellis 1

Za nějakou dobu si všimnu, že za mnou jede sanitka, tak to budu asi poslední v poli. Na 14 km se mi to bude hodit, protože se mi začnou dřít stehna a podpaží, ačkoliv jsem si je mazala vazelínou. V sanitce mají indulonu, tak ta to jistí. Na sedmém kilometru mě kdosi z diváků poznává a volá na mě, že galerie zdraví - vůbec nevím, kdo z bývalých kolegů to mohl být, ale potěšilo. První třetina na pohodu. Průběh Staromákem stíhám ještě před vítězi… a užívám si modrý koberec. Druhá čtvrtina taky dobrá, průběžně doplňuju tekutiny, a sunu si to svým tempem dál se sanitkou v zádech. Někde na 16 km mě policista v autě upozorňuje, že za chvíli to nebudu mít v limitu, a jestli ještě pořád běžím. Jj, tak za chvíli se uchýlím na chodník, ačkoliv podle mých hodinek se plete. Když cestou na Bráník míjím vracející se běžce, kdosi na mě volá, že být poslední je teda odvaha. Jinak lidi povzbuzují, mávají, je to moc fajn. Půlku jdu určitě ještě v limitu, ale pak se to začíná lámat. Na 25. km potkávám znovu Richarda, který na mě čeká na nábřeží. Sanitka a sběrné vozidlo mě omluvně předjíždějí s tím, že to mám určitě zkusit dojít, že mi drží palce.

Ještě chvíli to šontám, ale pak zjišťuju, že můj “běh” je pomalejší než rychlá chůze a tak v ní plynule přecházím. Richard jde se mnou. Nejsem si jistá, zda to není nedovolená pomoc, ale co už, v limitu to nejspíš nebude, teď jde o to dokončit. Jdeme tedy spolu. Poslední třetina je poněkud legrační - už narážíme jen na balící se občerstvovačky, a policisté nám říkají, že teď už to můžeme zabalit, protože už nás předjela sanitka i sběrné vozidlo. Jdeme po stopě kelímků a osvěžovacích houbiček, jdeme dál. Richard se mě ptá, když procházíme centrem, zda si nechci jít dát raději masáž do cíle - těch cca. 10 km chůzí ale dojdu. Cestou jsme uzmuli nějaké ty lahve s vodou, co ležely u cesty. Zkouším se i znovu rozběhnout, ale moc to nejde, navíc mě opět dřou stehna a paže. Tak jdeme dál.

Ellis 2

Cestou narážíme na bezdomovce v podchodech, tam, kde se běželo po silnici. Odvrácená část maratonské Prahy. Je 16:00 jsme cca. 4 km před cílem. Dělníci, kteří uklízejí odpad na nás nechápavě koukají. Fakt legrační, jdeme dál. Prostě jdeme. Na 41. km potkáváme běžce, kteří se vrací asi do hotelu. Když pochopí, že ještě jdeme do cíle, tak mi jeden z nich věnuje svou medaili a říká “Keep going”. To je asi nejsilnější okamžik, už nemám ani moc sílu protestovat, že je to přece jeho medaile. Pařížskou kolem večeřejících běžců s medailemi na krku, balících pořadatelů. I finish transparent je napůl žerdi, ale ještě stihneme fotku :-). Dostanu pusu a sundám konečně to tričko, co mě tak dře. 7:37:09, říká moje časomíra. Na Staromáku to vypadá jako po boji, naštěstí se mi podaří najít i batoh, který už ze šatny odstěhovali. Vracím i čip, aby pořadatelé věděli, že jsem neumřela…

Ellis 3

Tak jsem to došla, dokončila - cestou na oslavu s Milošem a jeho Běžeckou školou se dokonce rozbrečím. Přetlakem emocí. Ten maraton byl pro mě skoro symbol toho, že život zvládnu - svým tempem, možná mimo limit, ale zvládnu :-).Tak příští rok znovu :-). Děkuju moc všem za podporu. Keep going.

Počet zobrazení: 834
0

Posláno od v kategorie Závodili jsme

Anna RývováAnička Rývová, úspěšná běžkyně z PIM Women´s Challenge 2010 a výborná šachistka, s níž jsme se na Longrunu již seznámili, v těchto dnech hájí naše barvy na šachové olympiádě v ruském Chanty Mansijsku, kde jí a celému týmu můžeme držet palce. Zúčastnila se tam i místního běžeckého závodu v rámci Vserossijského dne bega, odkud posílá své vzpomínky a postřehy. A co lze doporučit, budete-li chtít vyrazit na tamější závody? Vyznat se v tlačenici a zmatku...

26. 9. jsem se na Olympiádě zúčastnila Celoruského dne běhu. Jak název vypovídá, je to celostátní masová akce, která se ve stejnou dobu koná v každém trochu větším městě Ruska. "Náhodou" vyšla na volný den Olympiády a běžela se i v Chanty Mansijsku (cca 50 tisíc obyvatel). Kdopak z vás se může pochlubit, že běžel závod podél řeky Irtyš?

Kupodivu nás na ni neodvezli busy jako nás vozili na zápasy, ale měli jsme se tam dostat MHD. Zdejší MHD je děs běs. Na některých větších zastávkách jsou aspoň napsaná čísla linek, ale bez uvedení jejich jízdních řádů nebo dalších zastávek. Na menších nejsou ani ta čísla linek. V hotelu mi poradili číslo, které tam sice jezdí, ale dnes nejezdilo, protože trasa vedla po úseku, kde se běželo a byl uzavřený pro dopravu. Když jsem zjistila, že se tam asi busu nedočkám, tak jsem zjistila jiný název zastávky a číslo jiného busu. Ten už mne tam dovezl. Oklikou přes celé město, ale tam mají jednotnou cenu jízdného bez ohledu na to, zda se jede 1 zastávka nebo přes celé město. Lístek stojí 15 rublů (990 Kč = 1670 rublů). Přijela jsem se zpožděním, registrace měla končit v 9:30 a bus tam dorazil v 9:45. Ale v buse byla řada dalších, kteří tam zcela zjevně jeli a také neměli startovní čísla a někteří z nich vypadali, že jedou na dětskou kategorii od 10 hodin. Překvapilo mne, že tam v každém velkém buse (mají tam i minibusy, které jezdí jako MHD) jede konduktor, který prodává lístky. Chvíli jsem přemýšlela, jestli v Rusku neznají automaty nebo prodej jízdenek u řidiče a pak mi došlo, že Rusko je ještě socialistická země, kde není cílem ušetřit, ale zaměstnat úplně každého a takhle mají práci pro hafo lidí. Seznam zastávek je na busu pouze zvenku (aspoň že tam, že vím, kam bus jede), uvnitř už nikoli. Řidič nehlásí název zastávky ani název příští ani tam nejsou takové info cedule jako v pražské MHD a název zastávky mají nad budkou opět jen ty nejvýznamnější zastávky. Poznat, kde vystoupit pro člověka, který to nezná může být dost problém. Naštěstí to můj problém nebyl - na místě startu bylo slavnostní zahájení Olympiády, takže jsem ho viděla a navíc tam i bus končil.

S registrací nebyl ani po termínu problém. Jen mne překvapilo, že jsem musela vyplňovat papír, kde bylo mj. kde bydlím, povolání a další blbosti. Registrace byla bezplatná, dostali jsme triko se startovním číslem (bavlněné, ne funkční) s reklamou závodu a po proběhnutí cílem odznak.

Sledovala jsem úvodní závod na 500 metrů děcek, abych věděla, kde je start a cíl (různé tratě se pak otáčely různě daleko od startu). Dost mne překvapilo, že i když to byly děti asi do 10 let, tedy nikoli úplní mrňousové, tak celých 500 m zvládla uběhnout asi jen 3 děcka, ostatní to více či méně prokládala chůzí. Závody juniorů a dorostenek jsem nesledovala, to jsem zalezla do teplého zázemí. Byla mlha a zima, na rozdíl od předchozích dnů naštěstí nefoukal silný studený sibiřský vítr. V hlavním masovém běhu na 1 km pořadatelé očekávali účast 5 000 lidí. Kolik jich běželo nevím, ale několik tisíc určitě. Běželo se po čtyřproudovém obchvatu města (2 pruhy pro běh tam, druhé dva pro běh zpět). Na startu jsem se necpala úplně dopředu, protože jsem neměla v úmyslu běžet příliš ostře, abych se moc nezpotila. Stála jsem asi v 10. řadě (byly dost široké, když byly přes 2 pruhy), přede mnou rodinka s dvěma děckama ve věku 12 - 14 let. Po startu mi bylo divné, proč se hýbeme nějak pomalu, pak jsem uviděla, že těsně za startovní čarou se podařilo upadnout třem holkám - té nejmenší mohlo být tak 10 - 12 let, zbylé dvě mohly být ve věku 20 - 25 let a pořadatelé se je snažili ochránit, aby je několikatisícový dav za nimi neušlapal. Skutečně geniální nápad stoupnout si někam do první druhé řady takovéhle akce, pokud nechci vyrazit šíleným tempem, na což ani jedna z těch holek rozhodně nevypadala. Tam se ztratilo hodně času, protože jsme se museli nějak vecpat vedle nich do cesty těm, co běželi vedle nás. A samozřejmě mne tam fůra lidí předběhla, takže jsem pak zakopávala o malá děcka. Většina lidí si závod více či méně zkrátila - někteří si udělali otočku dokonce cca o 100 m dřív, tedy běželi o 200 m méně. Poctivě to celé běželi jen chrti a pak tak každý 20. člověk. Řada lidí to i jen celé šla. Také jsem uvažovala o tom, že bych chvíli šla, ne kvůli tomu, že bych nebyla schopná běžet, ale kvůli tomu jak se mi lidi furt pletli do cesty a to zejména ti borci, co si zkrátili trať a obíhat je byla otrava. Usoudila jsem, že ale nevím, zda mne někdo nefilmuje (TV tam byla), když jsem účastník Olympiády (o Olympiádě se zmiňovali ve slavnostním proslovu před startovním výstřelem), tak jsem to poctivě odklusala celé v čase podle sporttesteru těsně pod 7 minut. Pořadatelé udělali malou propustnost cíle. Po proběhnutí cílem se rozdávaly odznaky, tyčinky Snickers (k těm jsem se v té tlačenici nedostala), ale moc brzy za cílem a byl tam zúžený prostor, takže se tam všichni nevešli a posledních cca 20 m před cílem už byla tlačenice jako na startu před startem. A to jsem dobíhala někde cca v polovině, kam fronta na cíl narostla pro ty za mnou nevím, dívala jsem se jen před sebe, abych nezakopla nebo se nenabodla na nějakou kovovou zábranu.

Čas si myslím, že se na téhle masovce neměřil, i když jsme měli startovní čísla. Čipy nebyly a jak by to chtěla snímat kamera v situaci, kdy jsme byli na sobě naštosovaní a čísla nebyla vidět nevím. Organizačně bych řekla, že by se mohli poučit od organizátorů závodů v Česku a co se týče jejich MHD, tak by se od Prahy taky mohli dost učit. Zas potěšilo, že to bylo zcela zdarma a tričko zůstalo jako suvenýr.

Anička

Počet zobrazení: 829
0

Dita 1Zdá se vám nemožné mít ve čtyřech měsících na kontě dva dokončené maratony? Dita, jedna z členek našeho MAMINA klubu se svou dcerkou Esterkou překonaly dokonce i nás s Matýskem. Ten sice absolvoval svůj první maraton také ještě in utero, zatímco při mém prvním poporodním maratonu byl pěkně schovaný v teple domova a péči babičky. Jak tedy vypadají maratony očima čtyřměsíčního miminka?

Kdo znáte mojí mámu, určitě jste jí někdy slyšeli, jak se rozplývá nad jedním ze svých koníčků - běháním; a jsem si naprosto jistá, že se nejednou pochlubila svými dvěma absolvovanými maratony kolem jezera Lago di Garda.

Abyste věděli, i já k tomu totiž mám co říct. Maraton, kterým se máma chlubila loni, jsem totiž absolvovala s ní, aniž by to tušila. Táta to teď pořád zdůrazňuje, mnou způsobené hormonální bouři totiž přičítá mámin výborný výsledek. Teď je o rok později, a za sebou máme další maraton – opět na stejném, nádherném místě. Tentokrát už to máma ale měla složitější. Byla jsem totiž o pár kilo těžší! (ne jen ta malá fazolka schovaná v bříšku). Ale pěkně všechno popořádku...

Dita 2Pár týdnů po loňské dovolené, jejíž součástí byl právě zmíněný maraton, se zjistilo, že je máma těhotná. Jo jo, byla jsem to já;-). A jelikož je máma trochu cvok, a také měla to štěstí, že těhotenství probíhalo bez jakýchkoliv problémů, ne že by začala relaxovat a těšit se až se narodím, s běháním samozřejmě nepřestala. Tedy ne nějak přehnaně, ale svých pár kilometrů týdně si nenechala upřít dokud to jen trošku šlo. A já jsem byla nakonec ráda, máma totiž když nesportuje či nevyvíjí aspoň nějakou aktivitu, je hrozně nervózní a nepříjemná. Kdo to má poslouchat. Tak jsem s ní v bříšku běhala, chodila po horách, běžkovala, jezdila na kole, jen sjezdovky jsme vynechaly.

Přišel červen a mě už to v břiše nebavilo, tak jsem se rozhodla podívat do světa. Celkem se mi tu líbilo, ale samozřejmě jsem si i pobrečela; to bych jinak nebyla normální miminko. A hádejte, co za pár týdnů začala provádět máma. Po dvou týdnech už lezla po kopcích a po měsíci začala znovu běhat, nejdřív zlehka, pak pomalu přidávala. Co jsem v tu dobu dělala já? Samozřejmě že běhala s mámou, v kočáře. Pak přišly první závody – nejdříve v Karlových Varech (to mě ve vozíku tlačil táta), pak v Praze na Tesco Grand Prix (tam jsem se jenom koukala, ženy a muži běželi zvlášť, tak se rodiče mohli prostřídat). A začalo se blížit září. Máma s tátou nám naplánovali stejnou dovolenou jako loni. Společně s pár kamarády jsme vyrazili do Itálie, kde jsme byli opět ubytovaní kousek od jezera Lago di Garda. Loni si tam rodiče užívali krom maratonu lezení po horách (tzv. ferraty), horskou cyklistiku, ale i pohodu v místních městečkách s výbornou zmrzlinou. Letos to měli se mnou složitější, za prvé jsem chtěla každé dvě hodiny jíst, takže jsem musela být pořád s mámou, a za druhé – no jsou se mnou přece jen starosti. Už jen to vybalování všech těch vozíků, kočárků a podobně, to především tátovi lezlo pěkně na nervy. Ale když se chce, všechno jde. I ferraty se najdou kratší než na dvě hodiny, takže o tenhle zážitek nemusela přijít ani máma. Jediné, co se mnou absolvovat nemohla, byl náročný celodenní výlet na kole nahoru do hor. Bylo na ní vidět, že je jí to líto, tak jsem se rozhodla jí udělat radost.

Dita 3Blížil se den maratonu a máma počítala s tím, že doběhneme k prvnímu tunelu, a pak to otočíme zpátky. Když jsme jimi totiž projížděli autem, hrozně mě rozčilovaly a dala jsem to patřičně najevo pořádným řevem. Přesto o tu atmosféru na startu máma nechtěla přijít. A závod začal. Táta vyrazil napřed, a já jsem se rozhodla mámu potěšit a chvilku po odstartování jsem usnula. Tak jsme proběhly prvním tunelem, druhým tunelem, a blížilo se první městečko. Dostat se aspoň tam, to byla pro mámu lákavá, ale z jejího pohledu nereálná varianta. Plánovala si, že když tam doběhneme, nasedneme na trajekt a vyrazíme zpátky na start a domů. V městečku mě pravda jásající fanoušci probudili, to bylo samé Brava Bambino, Brava familia, a hurá, a tleskání, tak jsem se pár kilometrů rozhlížela okolo, ale potom jsem zase usnula. Co tedy mámě zbývalo než běžet dál? Střídali se o mě (tedy tlačení kočárku) různí italští ochotní strejdov; aspoň jsme nemusela pořád koukat na stejný obličej, a bylo to tak pro mě zajímavější.

Dita 4Těsně před 21. kilometrem zavolal táta, že se mu nějak špatně běží kvůli chřipce, a že to tedy ukončí. Dohodli se s mámou, že na nás počká v polovině závodu a vrátíme se společně. Kdo ale zná mámu, jistě ho nepřekvapí, že jí to nedá. Když jsem jí to takhle umožnila tím, že jsem po celou dobu vůbec neplakala, musela maraton prostě dotáhnout. Jen jednou jsem si řekla o mlíko, a jinak jsem skoro celý závod prospala. Pravda, kojící pauza mámu trochu rozhodila a už to potom nešlo tak rychle, ale naštěstí už s námi běžel táta, takže nebyla na tlačení kočárku sama. Kilometry ubíhaly a zbývalo jich už jen pár, a my jsme věděli, že to dotáhneme. Já jsem si po cestě nádherně odpočinula, a hlad jsem znovu dostala až těsně před cílem. Za cílovou páskou jsem ještě vystřihla svůj ukázkový vítězný úsměv, a ač jsme rozhodně nebyli nejrychlejší, určitě jsme byli nejslavnější a nejfotografovanější závodníci celého Lake Garda marathonu.

A já? Ze svých dvou prvních maratonů si určitě nebudu nic pamatovat, ale už se těším, až si jednou prohlédnu fotky a budu se hrdě hlásit ke svojí první medaili!!! Však znáte někdo nějakou další čtyřměsíční maratonkyni?

Esterka Gašová;-)

Počet zobrazení: 1412
0