Všechno na poslední chvíli – tak to mě dost vystihuje a stává se mým životním motem. Už je ze mě odborník jak se připravit na závody za dva týdny. Pohybu nemám málo i bez běhání už jenom kvůli našemu mrňousovi. Tak vždycky zjistím, že to jde. Udržím i čas. Ale to zlepšeníčko by to chtělo, to je to, co mě táhne dál. Od loňska jsem stáhla desítku o pět minut a trojku o minutu. To je fajn, tak jen dál pokračovat. Do závodění se mi povedlo namočit i manžela. Ač tvrdil, že pokud nevyhraje, nebaví ho to, teď už neprotestuje. A po předchozí zkušenosti z dvoutýdenního tréninku na štafetu 10+11, se nyní ve čtrnácti dnech připravujeme na Dačického 12. Zase to bude o kilometřík delší. Další výzva směrem… to ještě netuším, kam až dojdem. Ale sen už mám. Jednou bych chtěla dát s manželem trail přes hory. České, Slovenské, jiné, to je jedno. Jen s minibatůžkem, botami na nohou. Běžíme si lehce přes hory a doly, sluníčko, lesy, skály a já mu jen tak mezi řečí povím „to jsou ale panoramata, táto, viď“ :D. Teď mi jsou úžasnou motivací právě horské ultra závody. Nikdy neříkej nikdy a třeba je jednou taky vyzkoušíme. Ale to je ještě dlouhá cesta.

Tak ať všichni máme pořád sny a motivaci za nimi jít. Cesta je dlouhá a na ní je spousta krásných míst, lidí, zážitků, zkušeností, výzev.....