BLK POCHOD 2014 - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se

BLK POCHOD 2014

Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody
  • Velikost písma: Větší Menší
  • Počet zobrazení: 1108
  • Přihlášení k odběru novinek
  • Tisk

    Myslela jsem si, že v listopadu už budu spíše jen odpočívat – po náročném roku závodění a všech možných sportovních aktivitách a nakonec si vymyslím nejnáročnější a zároveň nejbláznivější akci za celý rok – vlastně možná i můj život! Jak jsem se k tomu dostala a proč zrovna BLK pochod? Kdo bude chtít, tak si přečtěte právě tento příběh, v němž se pokusím všechno vysvětlit.

    Máme po Píseckém ½ maratonu, někdo z nás i maratonu. Všichni od nás z Longrun teamu jsme spokojení se svými výsledky. Máme radost, rozebíráme průběh závodu, a jak už si vlastně neumíme představit být bez sportu. V ten okamžik se Rozka (členka z Longrunu) zmíní o tom, že chce jít BLK pochod. A zeptá se nás - půjdete taky? Šárku (další naši společnou kamarádku) musím přemluvit a ještě někdo navíc by se hodil, dodává. Martin (kamarád taktéž z klubu) nás podpoří a říká nám: “Jen pojďte!“ Já do toho s kamarádem rozhodně jdu! Nejdříve si vše vyposlechnu, v čem to vlastně spočívá. Má odpověď zní asi takto: To vypadá fakt zajímavě, ale dyť mám za sebou jen 1 maraton. Na tohle asi ještě nemám, Rozi. Navíc končí sezóna, únava je znát a je to ještě celkem daleko. Nevím, co bude, neslíbím, ale popřemýšlím! Uplyne pár dnů, a hned píšu holkám, že do toho chci jít – pokud mě vezmou do party! Ale mám jednu podmínku, musíme se přihlásit ihned, než si to rozmyslíme! V tom mi píše Martina, že chce jít taky! Začíná být jasno – půjde se ve 4. Urychleně sedám k počítači, hledám stránku BLK, potvrdím účast a za 2 dny platím! Až pak mi teprve začne docházet, že touto platbou je to vlastně ZÁVAZEK a není cesty zpět! Poté ihned obeznámím své nejbližší včetně mé rodiny, do čeho jsem se přihlásila. 1. reakce od mamky a příbuzných: “Aneto, ty opravdu nevíš, kdy máš dost! “ Je ti teprve 23 let a snažíš se vše stihnout, jako by to měla být tvá poslední sezóna! Na co a proč pořád chvátáš?  Nechtěla ses náhodou zaměřit spíše na tu rychlost? A vůbec: nemáš skoro na to žádné vybavení! Kdo ti to jako bude kupovat? Nemysli si, že my!“ Po těchto reakcích jsem byla trošku zaskočena, dyť přeci sami tolik sportují a je to i jejich náplň života. Myslela jsem, že pro mě budou mít pochopení. Trošku mrzutě odcházím do pokoje a teprve teď si začínám vše číst – co na BLK vlastně vše potřebuji.  Zpanikařím, dyť nic skoro nemám! To už se mé příbuzenstvo trošku uklidnilo a bylo vidět, že mě nechtějí nechat ve “štychu“, a tak mi začnou pomáhat s přípravou. Sice první reakce mé mamky byla taková, ale nakonec sama se nabídne, že mi pomůže koupit a vybrat boty. Když už jsem teda prý takové střevo, tak ať moc netrpím! A začne se pídit dále, co vše ještě nemám. Tak si z mamky utahuji, neříkala jsi, že o tom nechceš nic slyšet? Vrací se mi odpověď: Nechci, abys mi tam umřela – a jak tě znám, ty bys odešla i bez povinné výbavy!

 

    Víkend před BLK pochodem máme ještě NightRun v ČB s čelovkou – alespoň vyzkoušíme, jaké to je ve tmě běhat. Končí závod a účastníci našeho teamu odcházejí do Kozlovny na pár zasloužených kousků. Celý večer se řeší skoro jen náš pochod! Napadaly mě myšlenky, že to někoho muselo už i štvát! Nedivila bych se, asi jsem byla už s tím otravná! I přes toto věčné “kecání“ mají pro mě všichni z týmu pochopení. Zbývají poslední dny do startu – konkrétně 2 a celá zeď ve skupině Longrun nám začne fandit a psát motivační zprávy! Začínám šílet štěstím, ovšem nervozita stoupá! Pořád přicházím na věci, které nemám. Hliníková folie? Kde mám sehnat hliníkovou folii 2 dny předem? Holky dále píší: hlavně pláštěnku a náplasti! Okamžitě znovu splašeně utíkám do obchodů a po známých, abych vše potřebné sehnala. Dokupuji poslední jídlo – moc jídla a začínám dělat kupičky. Ulehám k spánku – poslední noc a hurá na to! V noci se budím, zdají se mi o tom už i sny, co vše nemám! Nervozita stoupá čím dál tím více! Nevyspalá odcházím ráno do práce a nemůžu se už vůbec soustředit. Udělám v práci jen nejnutnější věci, které tzv. “hoří“ a už jen myslím na to, jak se budu toulat po Boubíně, Libíně, Kleti, Bobíku a krásách Jihočeského kraje. Po 14. hodině dostávám v práci konečně padla, přicházím domů a dávám si kopičky konečně do batohu – 1. pokus a nemůžu se vejít! Nevím, co mám vyndat, vše mi přijde nesmírně důležité. Volám o pomoc, to tedy brzo! Vím! Něco jsem teda z batohu ještě vyhodila, např. deodorant. Došlo mi, že smrdět budou všichni, a tak nemůžu trhat partu. Když jsem měla vše konečně v batohu, chtěla jsem si ještě na chvíli dáchnout. MARNĚ, moje mysl už byla dávno v Boršově.

    Volá mi Martin (další aktér BLK pochodu), domlouváme se kde a v kolik mě a holky nabere. Další super zpráva, nemusíme se dopravovat autobusem – tak aspoň na začátek trochu nožky pošetříme. Řítím se k autu, kde už na mě čekají. V autě probíhá dobrá atmosféra, řidič (kamarád Martina) se nás snaží povzbudit! Přiváží nás do Boršova, popřeje nám hodně štěstí a odjíždí. Zasedáme do zdejší hospůdky, kde nám mají být předány poslední informace před startem, dostaneme všichni mapky s popisky a čipem. Někdo si dává něco k pití, mně se dělá nevolno, že nemám chuť ani na pivo! Nepoznávám se, já a odmítnout 1 chlazené předstartovní pivko? Divný, vím! S holkami děláme, že studujeme mapy, ale osobně já ani nevím, co jsem tam četla. Vůbec jsem nebyla schopna nic vnímat. Drkají do mě ostatní známí, jsem v šoku, že tu znám docela dost lidí. Tak chvilku povídáme a poté začne řazení na start. 22:00 – poslední sms před tou naší srandou, vypínám mobil a je to tady – BLK pochod 2014 právě začal!

    Při ostatních závodech se většinou snažím soukat dopředu, abych nemusela čekat a být déle nervózní! Tady zvolíme jinou taktiku – všichni už vyšli (vyběhli) a my se ještě fotíme. Už vidíme jen na ty poslední v zatáčce, tak poté nás s holkami napadne, že už bychom teda asi měly jít! A je to tady – naše 4 členná holčičí parta vyráží do NEZNÁMA!

    Začnou nějak všichni “zvostra“, nějak s holkami moc nechápeme, kam se tak řítí! Dyť to má být 103 km s převýšením 3 500 m, proč tak blbnou? Začnu dělat fórky, jsme tu teda vůbec dobře? Po pár minutách nám dochází, že nemáme vlastně skoro žádného soupeře. Naším jediným soupeřem je LIMIT a VŮLE!

    Tak si z toho děláme legraci, jak všichni už dávno budou spát a my (když to půjde), budeme teprve v půlce závodu. Snažíme se tím však nerozhodit a jdeme si své tempo. Neodpustím si však poznámky, proč se to jmenuje BLK pochod, když všichni utíkají? Šárka ihned reaguje, měli by vlastně všechny diskvalifikovat a my bychom to měly vyhrát – že dodržujeme skoro jediné pravidla. Ano, už na startu se bavíme o dokončení – možná to zní bláznivě. Ale nikdo z nás si nechtěl připustit, že by cestou mohly být nějaké komplikace nebo dokonce stát se to, že to nedojdeme! Nic takového nikdo z nás nechtěl slyšet! Z Boršova na Kleť, to všechny moc dobře známe. Takže víme, že tento úsek dáme raz - dva! Sice občas byly pěkně úzké cestičky, ale ani ty nás nerozhodily! Jarda -organizátor nás ještě před startem vystrašil, že tam bývají občas nějaké smrťáky, tak ať jsme opravdu všichni opatrní. Tak i toto máme v podvědomí! Míjíme Dívčák, Holubov. Dostáváme už hlad. Ale zase za chvíli už má být občerstvovačka pod Kletí, tak se ještě hecneme, nechceme zbytečně ztrácet čas. Jen vyndám rychle nějaký kousek sušenky, abych nedostala hlaďák a nebyla hned ze začátku KO. 1. občerstvovačka – pereme do sebe vše, co nás napadne! Dyť to zase vychodíme, kord když nás čeká hned kopec – Kleť. Šárka s Rozkou určují tempo, já jdu za nimi s Marťou. Sama pro sebe si říkám, asi jsem se pořádně ještě nerozchodila, nejde se mi úplně nejlépe! A to je nejmenší kopec – snad po Kleti se dostanu do větší pohody! Možná to je i tou zátěží, co si vše neseme. Začínám se proklínat, proč jsem si toho tolik brala. Zbytečná kila navíc. Na Kleti 1. lehká krize Marti. Holky, já to vzdávám, končím! Samozřejmě my 3 ostatní, Marti neblbni! Snažíme se ji vyhecovat a nechá se – uf, všechny 3 jsme si oddychly. Přijít hned na Kleti o 1 parťačku by bylo zklamání pro všechny! A myslím si, že by nás to rozhodilo tak, že už by se nám šlo hodně špatně. Naštěstí krize zahnána a jdeme dále!

    Z Kleti hurá přes Rohy, naučnou stezku- Brložsko. V té době jsme netušily, jaký je význam slova: naučná stezka! Dnes už víme, že máme počítat s velkými nástrahami. Čekalo tam na nás totiž překvapení. Musely jsme se dostat na 2. stranu a žádná cesta! Tak jsme tam chvilku stály jako přikované a nevěděly vůbec co dělat! Poté jsme si všimly, že jsou tam nějací kluci, kteří taky tápou! Ale vymyslí cestu – ovšem jen pro sebe. Toto pro nás holky není. Přeskočili na velký kámen, který byl od břehu dost daleko a poté přes úzkou kládu, ta navíc měla plno hřebíků. Takže nám vlastně moc nepomohli, protože tuto cestu nezvládáme! V ten moment nám dochází, že opravdu nejsme na rekreaci, ale na pochodu – který je vhodný jen pro ty nejstatečnější! Sundáváme boty, ponožky, návleky, kompresky a bereme to přes brod. Byla noc, voda tedy teplá být rozhodně nemohla. Ale shodly jsme se na tom, že mohlo být hůře! Hrdinsky navlékáme boty a šlapeme dále – teď už jen pořád nahoru na Kuklov. Tam na nás čeká 2. občerstvovací stanice (dokonce i s polévkou). Jak nám bodla! Nasoukáme do sebe jídlo a hned se zvedám! Holky na mě kouknou, co blázním, že už chci zase hned hnát? Ale z toho sezení venku u polévky se dala do mě zima! A nezbývalo teda nic jiného než to rozhýbat znovu chůzí! Marťa nemá moc chuť k jídlu, všechny ji přesvědčujeme, že do sebe něco musí nasoukat – že máme před sebou ještě pořádný kus cesty! Opět poslechne a to nám říkala, jak s ní nebude řeč – kecka jedna. Vzpomínáme na všechny, kdo spí a je v posteli. Ale 1. noc zvládáme bez větších problémů. Lehce cítíme, že by chtěly nožky namazat! Sedáme si na zastávku – promazáváme nohy a Rozka vyndá z baťohu prskavky. Uděláme si tedy takový svůj maličký ohňostroj a skvělá nálada nám stále drží. Spací krize nikde – až nám to přijde divný! Ale jsme rády a tak toho využíváme a jdeme si NONSTOP! Za chvíli začíná být světlo a trošku se toho děsím. Vyprávím holkám, jak mi ta tma vlastně vyhovovala – že ty kopce nebyly aspoň tolik vidět. Nyní uvidíme na vše – na co ani nechceme. Ještě, že to světlo opravdu bylo – tolik nádherné krajiny za 1 den, to nejde ani popsat. Možná z toho jsem se začala smát a nešlo to zastavit. Holky se mě ptaly, čemu se směju a nedostaly doteď odpověď. Asi proto, jak nádherné to bylo. Smála jsem se opravdu dlouho a nahlas. Prostě se mi chtělo! Ano – konečně vcházíme do vesnice Třešnový Újezdec. Rychlé foto, holky preventivně lepí nohy. Mezitím já informuji celý svět, kde jsme, jaká byla noc a čteme si všechny ty sms, které jsme přes noc dostaly. A že jich bylo mraky. Po těchto milých zprávách jsme zase namotivované a pokračujeme dále. Je nám až divné, že nám to jde tak skvěle! Cestou se míjíme s 1 skupinkou 3 kluků a tak to je až skoro pod Libín. Dokonce 1 kluk – Zdeněk je právě z Longunu. Je příjemné občas s nimi prohodit nějaké to slovo. Bohužel my pak přidáme do kroku, držíme ostré tempo a zmizíme jim z dohledu. Snažíme si s holkami dávat jednotlivé dílčí cíle, které postupně skládáme, až nám to dá VÍTĚZSTVÍ! Udělaly jsme si z toho vlastně takovou hru. Na nějakých kontrolách si lepíme písmenka, a když máme 4 za sebou, dochází nám, že z toho bude tajenka! To je něco pro mě – soutěživého tvora! Hned začínám přemýšlet, co by to mohlo být a lámu si nad tím hlavu. Aspoň jsem ji zase na pár kilometrů zaměstnala a rychleji mi to utíkalo. Ovšem tajenka je promyšlena tak, aby se na ni nedalo ihned přijít. A tak říkám holkám, že to musíme dojít – už jen kvůli té tajence. Holky se začnou smát, ale schválí mi můj plán.

    Z Třešnového Újezdce to mažeme na Lhenice, kde na nás čeká další občerstvovací stanice. Přijde nám, že pořád jen jíme. A tady dvojnásob! Chleba se sádlem po tolika km přijde moc k chuti! A samozřejmě tam byly i jiné dobrůtky, ale v tento moment vyloženě chceme TUKY! Takže sádlo, sádlo, sádlo! Poté pokračujeme do Frantol, kde si s holkami navzájem gratulujeme – jsme zhruba v polovině! Tak si tu srandu dáme ještě jednou a jsme tam – dyť nás to vlastně baví. Občas řekneme nějakou tu hlášku. Ale shodly jsme se, že vyhrála asi Marti hláška: “Do konce života budu pořád chodit“. To nás tak rozesmálo. Na infarkt byla ovšem i tato věta: “Už dlouho jsem neviděla modrou, červenou, žlutou! “ To se ihned udělalo všem nevolno, představa, že se budeme vracet a nevědět kam – ble! Naštěstí většinou když jsme si zašly, tak jen málo. Z toho vyplývá, že to bylo napsáno opravdu jasně – aby i MY jsme to pochopily. Penzion Vila Helena a další jídlo – polívčička. Ani nevím, jaká přesně byla. Mám pocit, že nudlová. Bylo mi popravdě jedno, co jím. Hlavně, že jím! Opět posíláme všem zprávy, kde jsme a kam se chystáme – Libín na nás už netrpělivě čeká! Tak dlouhý a táhlý kopec. Zastavíme se u ukazatele a tam je psáno, že ještě 2,5 km. Tak jdeme, jdeme – snažím si to k něčemu přirovnat, abych věděla, kolik to zhruba je. To je vlastně jako od mého domu, směr Lidl a ještě kousek za. Dyť to běhám skoro pořád, co to vlastně je! No jo, ale tady kilometráže vůbec neubývaly, přišlo nám, že někdo musel udělat na těch ukazatelích chybu! Tolik kroků a neujít ani kilometr? Dyť to není snad ani možný! Nevěřícně jsme po sobě koukaly, ale žádná zastávka, holt teda musíme dál. Konečně jsme se na ten Libín vyškrábaly, udělaly rychlé foto s energy drinkama – které nás nakoply a teď to chce dojít na zříceninu Hus za světla. Cestou jsme potkaly pár lidí, kteří nám vyloženě doporučili, ať si chvátneme, jinak budeme mít problémy. Na to já slyšela, holky mě pověřily, ať za to pořádně “vemu“ a jdu napřed, ať to stihneme! Věděla jsem, že pokud se nám to nepovede, bude to selhání MĚ a to jsem nechtěla dopustit! Proto jsem nasadila velmi ostré tempo, chvilku to už připomínalo spíše poklus! Až mi to přišlo neuvěřitelné, že jsem byla schopna nalézt tolik síly. Přeci jen jsme už něco ušly – a ne málo. Jak jsem šla sama napřed, pořád jsem se otáčela, zda holky jdou za mnou. Začala jsem mít zvláštní pocity. A přemýšlela jsem si o tom, že vůbec nerozumím těm, kdo tento pochod šel (nebo spíše běžel) sám. Dlouho jít či běžet sám a ještě do neznáma musí být přeci “pruda“ a co se týče bezpečnosti - trošku až hazard! Vybavila jsem si start a bylo mi jasné, že těm vepředu nejde tolik o poznávání přírody, ale hlavně o čas. Měla jsem však pro ně pochopení, jsem taky taková – ale jen v těch závodech, které běhám opakovaně. A tito závodníci to můžou mít stejně tak. Než jsem si toto v sobě vyřešila, zřícenina Hradu Hus byla na dohled a s ní i 76. kilometr. Měla jsem radost, když jsem koukla na čas a bylo ještě světlo. Řídila jsem se sms, kterou mi poslala mamka a zrovna se hodila: „Když nemůžeš, přidej!“ Holky byly šťastné, že jsme to stihly za světla, protože s čelovkou by to bylo hodně náročné a zbytečné komplikace. Přeci jen to byl vcelku drsný terén. Marťa byla tak “rozeběhnutá“, že nechtěla skoro ani stavit a šla ihned dále. Rozka se Šárkou mě vyslaly, že můžu Marťu následovat. Holky si chtěly oblepit ještě své nohy. V tu dobu jsem byla za děsnou hrdinku, začaly mě tlačit boty, ale nikomu jsem nic neříkala a šla si dále! Opakovala jsem si – vše je jen v hlavě! Míříme tedy směr Volary. Potkáváme skupinku, která zrovna odpočívá a sděluje nám, že to balí! Udiveně se na ně podívám a říkám jim: „Jen pojďte dál!“ a snažím se je vyhecovat! Bohužel jsou přesvědčeni, že dají jen Volary a opravdu konec! Ano, ta zřícenina dala asi všem zabrat – nebyl to opravdu lehký úsek, ale proč hned konec? Ve Volarech je další občerstvovačka, člověk se posilní a může zase jít! Volary už byly celkem na dohled, ale poslední závěrečná alej a špatně značené cesty nám sebraly spoustu psychických sil. Když jsme došly do Volar, první co bylo, nás zajímalo opět jídlo. A pak nám Marťa oznámila: „Holky, já končím!“ Už na to nemám! Nejdříve jsem si myslela, že si dělá srandu. Jako na té Kleti, protože celou cestu si pak už vedla výborně, statečně, žádné remcání! Ale bohužel, tohle už byla opravdu pravda! Marťa končí, ale krásných 82 km už ji nikdo nikdy neveme. Bylo mi to líto, chtěla jsem dojít ve 4 – tak, jak jsme vycházely. Bohužel už jsme s Marťou nehly. Nás ostatní to vyprovokovalo k tomu, že budeme bojovat i za Marťu. A už to musíme dokončit i za ni! Ano, v té chvilce jsem použila slovo bojovat, ale že to bude taková BITVA, to jsem ve Volarech opravdu ještě netušila!

    Už tedy jen ve třech vstáváme a míříme si to na ty dva “BLBCE“ ! Tím je myšleno Bobík (1264 m.n.m.) a Boubín (1362 m.n.m.). Nejdříve tedy směr Bobík. Myslela jsem, že slovo Bobík vyjadřuje něco malého. Jo, to jsem se tedy pěkně zmýlila. Takový krpál, co nás čekal – neuvěřitelný. Ještě teď mě to děsí, když si vzpomenu na to, jak jsme se tam s holkami trápily. V tomto kopci mi holky trošku utekly napřed a já věděla, že problém je na světě! Ne, že by mi začaly odcházet síly fyzické, ale začaly mi odcházet síly psychické. Neuvěřitelně mě začaly bolet nohy, cítila jsem i ten nejmenší puchejřek. Věděla jsem, že se musím okamžitě přezout. Nechtěla jsem ovšem zdržovat, když holky šly ve skvělém tempu. Tak jsem nic neříkala a snažila se je následovat. Konečně Bobík – vrchol pokořen. Moc jsem si oddychla a teď začala ta záchrana. Holky, musím vyměnit okamžitě boty. Když jsem viděla, co mám na nohách, bylo mi v ten moment do breku! Dyť máme před sebou ještě tolik kilometrů a ne lehkých. A s tímhle to dojít, to bude už jen opravdu o vůli. Povzdychla jsem si sama pro sebe. Rozka mi půjčila její spešl ponožky, oblepila mi vše, co se dalo, vyměnila jsem boty a šly jsme dolů. To znamenalo, že se půjde zase nahoru. Tady mi přestalo být do zpěvu a soustředila jsem se hlavně na sebe. Věděla jsem, že momentálně bolest nade mnou vítězí a nevěděla jsem, jak ji převálcovat! Vzpomněla jsem si na Marťu, jak jsem jí říkala, že budeme za ni bojovat. To bych byla pěkně slabá, kdybych něco slíbila a pak nedodržela. Zkusila jsem se myslet zase pozitivně, už se mi to docela i vedlo. Ale to jsme ještě s Rozkou a Šárkou nevěděly, že nám to zkomplikuje jedna ohrada před Boubínem. Naivně jsme si myslely, že ve Vimperku budeme po 11. hodině večerní, max do půlnoci. Vždy nám ty naše plány vycházely, bohužel tentokrát vše selhalo. Zasekly jsme se na jednom místě takovou dobu, nevěděly jsme kam jít a když jsme se pro nějakou cestu konečně rozhodly, po pár kilometrech (v té době každý kilometr nám už přišel jako třeba 20 km) jsme zjistily, že jsme se daly špatným směrem. Všechny 3 jsme se na sebe podívaly a začaly trošku nadávat. Potřebovaly jsme si ulevit, tak padla i nějaká sprostá slovíčka. Ale myslím si, že v tento moment, by nás každý chápal. Ohrada nás všechny tak psychicky vyčerpala, že jsme až skoro na Boubín ani jedna necekla. Právě proto jsem možná začala usínat. Nohy šly, ale oči se mi zavíraly. Kord když se šlo delší dobou po rovině a ve tmě nebylo nic vidět, takže to bylo vcelku nezáživné! Přistihla jsem se, že možná na chviličku jsem opravdu usnula. Pro mě naštěstí Boubín znamenal vysvobození, protože jsem věděla, že větší část se půjde do kopce. A tak bylo po spací krizi a už následovalo jen zase funění a píchání hůlek do rytmu! Vnímala jsem každý náš krok, chvilku jsem si i zpívala či počítala a přitom si žvýkala a naschvál mlaskala. Abych opět neusnula! Když jsme se konečně vyškrábaly na Boubín, byla nádherná obloha tolika hvězd. Dokonce jsme poznaly i nějaké to souhvězdí, za tu dřinu to vlastně stálo – zhodnotily jsme. Sápala jsem se po mobilu a řekněme, že to byla má 1. trošku negativní zpráva! Tak všem bylo jasné, že nastaly komplikace a příchod do Vimperka se odkládá na NEURČITO!

    My se Šárkou jsme trpěly s puchejřema, do toho já i poškozené černé nehty a oteklé nárty. A Rozku zase chytlo koleno. Věděly jsme, že do cíle nás čeká ještě celkem dost nekonečných, nejpříšernějších kilometrů. Už jsme se všechny viděly u řízku, rumu a piva. Rozka převzala roli tahouna a šla vždy napřed a vždy na nějakém rozcestí na nás se Šárkou počkala. My jsme už totiž nešly, my jsme se už vyloženě plazily. Vidíme však v dáli se Šárkou ukazatel, obě se skoro rozeběhneme, protože vidíme světýlka a vesnici. Naděje, že už to je opravdu jen kousíček. Čtu: Vimperk 2,5 km! A já se Šárkou skoro naráz: To už si z nás dělají snad pr***! Tolik? Ano, pro nás 2,5 km v ten okamžik bylo řekněme jako uběhnutí maratonu. Dlouhá štreka, která neměla konce. Naštěstí i toto jsme psychicky zvládly a do cíle jsme se dořítily. UNAVENÉ, BOLAVÉ, ALE HLAVNĚ ŠŤASTNÉ! Oslavily jsme to panákem rumu, řízkem, pivkem a usnuly jsme jako miminka. Až druhý den jsme byly schopny se vyfotit s diplomem a užívat si naplno pocit našeho VÍTĚZSTVÍ. Vždyť i něco podobného vyšlo v té tajence: “Kde je vůle, tam je cesta“.

    Opravdu moc děkuji všem holkám, které do toho šly se mnou – jmenovitě: Rozce, Šárce, Martě! Byly jste všechny skvělé a díky vám jsem si splnila další výzvu - cíl! Věřím, že v této skupině toho zažijeme ještě spousty, protože už jsme se trošku začaly domlouvat na příští ročník! Co bychom lépe vylepšily, abychom nemusely tolik trpět! Takže my opravdu tímto nekončíme a pevně věříme, že se k nám ještě někdo přidá – BLÁZNŮ NENÍ NIKDY DOST!

    Na závěr bych si dovolila poděkovat a pogratulovat Martinovi, který předvedl fantastický výkon! Martine, smekáme před tebou! A hlavně ses projevil jako CHARAKTER, už si mohl dávno spát a místo toho si nám volal a zajímal ses o nás, kde jsme. Tvá podpora v tento okamžik opravdu přišla vhod!

    A samozřejmě velké dík patří právě celé skupině LONGRUN, která nás podporovala, sledovala po celou dobu našeho pochodu. Bez vás by se šlo opravdu hůře, to nám věřte! Vaše povzbudivé zprávy nás vždy nakoply a dodaly energii. Takže DÍKY!

    A úplně na závěr a samostatně chci poděkovat MÉ RODINĚ A PŘÁTELŮM! I přesto, že občas s mými bláznovinami nesouhlasí, nakonec jsou to právě oni, kteří při mně vždy stojí!

   

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat
0
Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky