Můj běh - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se
Odebírat novinky pomocí RSS Články označené Můj běh
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Taky máte pocit, že toho běhu kolem Vás je tolik, že stačí sedět u TV, živit se, pojit se a jste v centru dění běhu? Sakra, neříkejte mi, že běh pohltil všechny osoby, co běhají?
Je to drsné, je to možná nevhodné, ale OK, žijeme v 21. století, moderní již nejsou žaluzie na dálkové ovládaní, klimatizace v autech, od teď všichni běháme, jedno jak, jedno kde, jedno kolik, jedno za kolik, ale běháme a navíc, svěřujeme se tím facebooku,johoooooo!!!
A navíc, čteme milion článků o b
ěhu, protože to čte ten a tamten a taky ta a ona, no a navíc, čte to i sousedka, a probůh, i moje teta ví, co je to VO2 max, v jaké tepovce hubnete, v jaké se zlepšujete.... sakra, lidi, buďte sví, vždyť běh je, byl a asi i bude a hlavně, není pro všechny, a když už pro Vás je, je nutné vkládat hodnoty "co kdy kde za kolik a proč" atd. do toho, co Vás baví?
Není té techniky kolem nás dost? Co běhat jen proto, že prostě běhat chceme My, Já, Ty, Ten, Ta, Tamti, a to svobodně, jak to cítíme, bez omezení, bez hlídání tepovky,vždyť podle dechu, mnohdy lapání po dechu, bušícího srdce poznáme, že jsme asi malinko přepálili, ale vadí to?
Pokud jsme si to užili, i kdyby jen kilák, pak ten pocit "bylo to super" stál za to, i kdyby Vám pak počítač zobrazil Váš tep v červených číslech a ještě třeba s výhružkou, že další trénink dejte nejdřív za xy hodin...zeptal se mi snad počítač,jak se cítím?
  
Takže běhejme, ale ne proto, že běhá tamten moderátor, ta modelka, ta sousedka….! Běhejme jen proto, že běhat chceme, nikoli proto, že bychom měli… už tak toho "měli bychom" máme v našich životech dost, vstát, jít do práce, jít tam a taky tam, respektovat zákony, dodržovat předpisy, jezdit opatrně.... a navíc, není všem sportům koncem!!!
Good luck všem! 

Kačka 

www.katkakaspar.cz

www.facebook.com/bjurm


P. S.: Není feeling jako feeling!

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat
Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 230768
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

    Myslela jsem si, že v listopadu už budu spíše jen odpočívat – po náročném roku závodění a všech možných sportovních aktivitách a nakonec si vymyslím nejnáročnější a zároveň nejbláznivější akci za celý rok – vlastně možná i můj život! Jak jsem se k tomu dostala a proč zrovna BLK pochod? Kdo bude chtít, tak si přečtěte právě tento příběh, v němž se pokusím všechno vysvětlit.

    Máme po Píseckém ½ maratonu, někdo z nás i maratonu. Všichni od nás z Longrun teamu jsme spokojení se svými výsledky. Máme radost, rozebíráme průběh závodu, a jak už si vlastně neumíme představit být bez sportu. V ten okamžik se Rozka (členka z Longrunu) zmíní o tom, že chce jít BLK pochod. A zeptá se nás - půjdete taky? Šárku (další naši společnou kamarádku) musím přemluvit a ještě někdo navíc by se hodil, dodává. Martin (kamarád taktéž z klubu) nás podpoří a říká nám: “Jen pojďte!“ Já do toho s kamarádem rozhodně jdu! Nejdříve si vše vyposlechnu, v čem to vlastně spočívá. Má odpověď zní asi takto: To vypadá fakt zajímavě, ale dyť mám za sebou jen 1 maraton. Na tohle asi ještě nemám, Rozi. Navíc končí sezóna, únava je znát a je to ještě celkem daleko. Nevím, co bude, neslíbím, ale popřemýšlím! Uplyne pár dnů, a hned píšu holkám, že do toho chci jít – pokud mě vezmou do party! Ale mám jednu podmínku, musíme se přihlásit ihned, než si to rozmyslíme! V tom mi píše Martina, že chce jít taky! Začíná být jasno – půjde se ve 4. Urychleně sedám k počítači, hledám stránku BLK, potvrdím účast a za 2 dny platím! Až pak mi teprve začne docházet, že touto platbou je to vlastně ZÁVAZEK a není cesty zpět! Poté ihned obeznámím své nejbližší včetně mé rodiny, do čeho jsem se přihlásila. 1. reakce od mamky a příbuzných: “Aneto, ty opravdu nevíš, kdy máš dost! “ Je ti teprve 23 let a snažíš se vše stihnout, jako by to měla být tvá poslední sezóna! Na co a proč pořád chvátáš?  Nechtěla ses náhodou zaměřit spíše na tu rychlost? A vůbec: nemáš skoro na to žádné vybavení! Kdo ti to jako bude kupovat? Nemysli si, že my!“ Po těchto reakcích jsem byla trošku zaskočena, dyť přeci sami tolik sportují a je to i jejich náplň života. Myslela jsem, že pro mě budou mít pochopení. Trošku mrzutě odcházím do pokoje a teprve teď si začínám vše číst – co na BLK vlastně vše potřebuji.  Zpanikařím, dyť nic skoro nemám! To už se mé příbuzenstvo trošku uklidnilo a bylo vidět, že mě nechtějí nechat ve “štychu“, a tak mi začnou pomáhat s přípravou. Sice první reakce mé mamky byla taková, ale nakonec sama se nabídne, že mi pomůže koupit a vybrat boty. Když už jsem teda prý takové střevo, tak ať moc netrpím! A začne se pídit dále, co vše ještě nemám. Tak si z mamky utahuji, neříkala jsi, že o tom nechceš nic slyšet? Vrací se mi odpověď: Nechci, abys mi tam umřela – a jak tě znám, ty bys odešla i bez povinné výbavy!

Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 1110
0

Když mi byla nabídnuta spolupráce v Longrun.cz, byla jsem mile překvapena. Začala jsem ihned zjišťovat, jakou má povinnost reprezentant a v čem bych měla převážně pomoci. Úkol zněl jasně: “Rozběhat České Budějovice“! Věděla jsem, že najít běžce v Českých Budějovicích nebude jen tak, ale přesto jsem se na tento úkol těšila. Oslovila jsem ještě mou kamarádku, skvělou běžkyni Evu Joštovou, která mi slíbila pomoci se vším potřebným. Začaly jsme tou nejjednodušší cestou – založily jsme skupinku na facebooku. V únoru jsme začínaly v podstatě na nule a nyní se běžecká skupinka v Českých Budějovicích může chlubit už 62 členy. Aktivně na tréninky chodí lidí sice méně, ale za to poctivě. Ve skupině panuje skvělá atmosféra, všichni se navzájem podporujeme a fandíme si navzájem. V brzké době uskutečníme i nějaké to posezení, abychom se i více poznali.

A teď něco motivačního aneb jděte si za svými sny! Chce to jen běhat a vytrvat. Já si svůj sen už splnila a to tuto neděli J .

Oštítkováno: Congratulations Můj běh
Počet zobrazení: 1445
0

Týden před ním jsem se vydal na svou první letošní delší bosou procházku, 30 kilometrů ze Senohrab přes hvězdárnu Ondřejov, Jevany do Českého Brodu. V ještě zimním čase tam přicházím už skoro za tmy. V neděli mě kamarádka Jitka ještě ukecala na závod kolem Vlkavy cestou necestou. Tam tedy byly asi na kilometru a půl hodně nepříjemné kamínky, jinak po cyklostezce. Závěr se mi běžel příjemně, po louce. Takže v pondělí jsem měl dost a půlmaratonu jsem se tak trochu obával. V průběhu týdne jsem se proběhl opravdu jen lehce a párkrát se prošel bosky jarní rosou. V pátek odpoledne mi to vyšlo a vyzvedl jsem si v Expu startovní číslo. Ještě jsem si udělal traťovku, nebo-li energetickou tyčinku, podle Michala a koupil si můj oblíbený Lažanský mošt, tentokrát červenou řepu s jablkem.

 

Vstávám v sobotu ráno a balím na závod. Chvíli před odchodem kouknu jako vždy do mobilu na zpoždění vlaků a ECčko s odjezdem v 9:18 má výjimečně 15 minut. Vybíhám tedy na rychlík, který jede včas, ale už v 8:59. Na nádraží dobíhám, když už mu skřípou brzdy. Jako vždy vyběhnu schody a rovnou hupsnu do posledního vozu. Cesta pohodově ubíhá. Dávám si Schwarzwaldskou šunku a zeleninu. No, ve výsledku jako vždy ještě spořádám většinu jídla z batohu :D Pak se snažím pomocí zrcadla na stěně připevnit si startovní číslo. Vlak za hoďku a kousek jízdy staví v Praze na hlavním nádraží. Variantu jet metrem na Muzeum, tam přestoupit a jet na Staroměstskou pro složitost rovnou zavrhuji. Raději se ty dva kiláky na start k Rudolfinu příjemně projdu pěšky.

 

Volám Lucce a scházím se s kamarády z Rungo.cz, Petr se s námi dělí o hroznový cukr. Jedna fotečka a jdu odložit věci do úschovy. Cestou vidím závodníky, jak se různě olepují, mažou a zavazují si tkaničky. Nastavují také hodinky a mobily. Já jako vždy přišel rovnou v běžeckém. To je u mě obyčejné bavlněné tričko, pohodlný a vzdušný kilt a bosé ťapky. Šetřím tedy čas i se zavazováním tkaniček a ještě že je čip na čísle a neumisťuje se na botu :D Sundavám lehkou bundu a po úvaze, že i mobil se na tu dálku pronese, odkládám i ten. Do kapsy dávám jen traťovku a doklady. Pak si stoupnu do fronty na WC a už je slyšet hlášení, že závod za 20 minut začíná. Přepadá mě trochu nervozita, zda stihnu vystát tu frontu do startu. Nakonec stojím ve frontě 15 minut a na poslední chvíli se řadím do koridoru. Po výstřelu a za zvuku Vltavy se startovní pole spíš rozchází, než rozbíhá. Ke startovní pásce to mám ještě 10 minut. Mezitím se fotím s Báječnými ženami v běhu, dvě mají také sukýnky :)

 

Po startu běžím nakonec s Luckou, zhruba 5 kiláků. Střídají se kostky, tramvajové pásy a asfalt. U asfaltu mezi kolejemi je znát, že po něm auta nejezdí, je trochu hrubší. Osvědčila se mi taktika ze zimního 17ti kilometrového kopcovitého běhu na Blaník, prvních 5 kiláků se prostě plazit. Mezitím naberu síly, chytnu masáží ťapek dech a pak přidávám. Ale i tak s Luckou kličkujeme mezi běžci a předbíháme :) Cestou když se trať vrací zpět z kolečka pod Nuselským mostem vidím na protější straně sběrný autobus, naštěstí naposledy :D Dobíhá mě další bosý běžec Renda Kujan, který startoval až vzadu a běžíme spolu. Na občerstovačkách máme výhodu, že kromě napití si osvěžujeme ťapky o rozlitou vodu z kelímků :D Dávám pozor na osvěžovací houbičky poházené na zemi, počkat jsou vlastně měkké. Dá se říct, že běžíme konverzačním tempem a po sedmém kilometru zrychlujeme. Rendovi volá TV, stíhá za běhu i telefonovat. Dobíháme vodiče na 2:10, chvíli kecáme a běžíme dál. Následuje krátké interview s ČT. Já jsem, jak snadno poznáte na záběrech, ten tajemný bosý muž v suknici :) Patricie z BŽB mi pak napsala: "Tebe jsme Tomáši nepředběhly, zahlédly jsme jen vlající sukni a byl jsi v trapu :D"

 

Jen nás zase předběhli vodiči na 2:10. Teď probíháme po Mánesově mostě, vlastně kousek od místa startu. A zase doháníme a poměrně svižně přebíháme vodiče na 2:10, tentokrát už naposledy. Na dvanáctém kilometru přišla dobrá hláška od běžců, které předbíháme, že se asi honíme a pereme se o boty, které měl Renda na batohu :D Obouvat si boty bylo ale v té chvíli naprosto zbytečné, naboso se běželo dobře. Cestou kolem Holešovické tržnice zvažuji, zda si něco nekoupit ve známém obchodě s elektronikou :D Po přeběhnutí Mánesova mostu mi ale trochu docházejí síly a Renda mi utíká v dáli. Občerstvuji se vodou a kouskem banánu, záložní traťovku z kapsy jsem nakonec nepoužil. Uf, sbírám sily, vždyť zbývají jen zhruba čtyři kilometry.

 

Občas zaslechnu, to je ten, co byl v TV u Krause, to potěší, i když nevím, jak mě asi mohli poznat :D Cestou, jak mi později řekla, ještě znova předbíhám Lucku. Plazím se tunelem, ale stále předbíhám. Běžím po malých kostičkách po nábřeží. Je to trochu vysilující, zkracuji krok, ale na druhou stranu to masíruje ťapky :) Na Čechově mostě zase začíná asfalt a já to při zahlédnutí cedule 20 km prostě rozbíhám. V půlce Mánesova mostu zahajuji rychlý sprint do cíle. Kam dobíhám radostně, jako vždy, neboť zoufale se doplazit do cíle snad ani neumím :D Neběžel jsem půlmaraton ani za hodinu, ani s vypětím sil za více než dvě a půl, ale vlastně skoro na pohodu a i díky Rendovi ho mám, jak řekla ségra, za fotogenických 2:02:36. Na to, že do loňského září jsem byl neběžec, je to myslím slušný výsledek :) V cíli mi bylo teplo, řekl bych, že po tak intenzivní masáži chodidel u mě zavládla tepelná pohoda, tak jsem si nevzal ani tu termofolii. Vyzvedávám věci, fotíme se s Luckou. Ani neřeším převlékání a v kiltu, který cestou pěkně větral, odcházím ke stánku, kde vyrývají čas na medaili. Byla tam slušná fronta a celé to trvalo skoro jako půlka závodu. Jinak byl půlmaraton zorganizován velmi pěkně. V neoficiální kategorii osukňovaných a bosých jsem dosáhl myslím předních příček :D

 

Mé bosé ťapky dopadly po závodě v pohodě. Žádné puchýře a další nová zranění, jen trochu zažraná špína, která se ale odmyla po úterním výběhu po dešti :D

 

Následovalo ještě posezení s kamarády v hospodě a cesta na vlak. Překvapilo mě, že jsem tam došel po svých a nožky nějak moc nebolely. Pohodlně se usazuji ve vlaku ČD s pravidelným odjezdem v 18:39 a objednávám si zákusek z jídelního vozu. Cesta rychle ubíhá, přijíždím včas domů. Už přemýšlím o maratonu, zda bych ho bosky zvládl :)

 

Další mé příběhy sledujte na: http://zahalkova-pro-radost.cz/category/bosobezec-tomas-zahalka/

 

Foto: www.Marathon-Photos.Com

Počet zobrazení: 62932
0
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Po pár bosých pokusech jsem vyrazil z Horní Malé Úpy na Sněžku, zatím v botách, ale už v mém vlastním modelu kiltu. Bosky jsem šel jen kousek v lese a kus po rozpáleném asfaltu. Zbytek cesty v botách. Postupně se mi ale cestou odřely nožky z bot. Od Luční boudy by bylo fakt lepší jít do Špindlu bosky. Jen kdyby nebyly ťapky tak odřené. Tak začalo mé první bosé léto.

Opravdu mě z bolestí kyčlí a někdy i kotníků přestalo bavit stále kupovat jiné boty v naději, že to bude lepší. Před mnoha lety, cestou z rozhledny Ruprechtický špičák mě chytnul kotník, ale sundat boty mě v tu dobu nenapadlo a nějak jsem to dobelhal na nádraží. Dále jsem zjistil, že skoro v jakýchkoliv botách se dá chodit jen nepřirozeně přes patu. V turistických botách je v létě navíc vedro a stačí projít mokrou trávou a je v nich i vlhko.

Bosky je to naopak příjemné projít se mokrou trávou. Myslím, že se mi zlepšila i termoregulace, tak nějak zmizela i rýmička a při běhu se mi lépe dýchá. Tak že když se dá jít v kiltu naostro, tak se dá vyrazit i naboso. Jednou na konci výletu na Hazmburk jsme v dešti skončili v hospodě a kamarád Petr prohlásil "Je mě z tebe úplná zima :)".

Při prvních bosých výletech mi ale ségra ze začátku říkala, že chodím pomalu. To když jsme šli ze Semil podél řeky do Tanvaldu. Dnes po stejném povrchu na kterém jsou sem tam kamínky i běhám. Začal jsem tím, že jsem si boty sundal jen na příjemném měkkém povrchu a postupně se dopracoval k celým výletům naboso. Sice byly ze začátku cítit svaly, které jsem ani nevěděl že mám, ale jinak to byl bosky fajn pocit. Subjektivně mi přijde, že se tím zpevní i břišní svaly a asi i díky stravě už nemám takovou tu pneumatiku v pase :)

Druhý rok jsem už vyrazil bosky na pochod Olbramovice - Prčice 33 km. Ještě cestou ve vlaku pršelo. Pak už ale bylo celkem pěkně. Výhodou bylo, že se střídaly různé povrchy, asfalt, lesní cesty, bahno, štěrku bylo minimum. Po průchodu bahnem jsem tedy nemusel čistit kalhoty a boty :D Na zhruba 20 kilometru mě přepadl hlad a spořádal jsem většinu jídla, které jsem měl v batohu. Dobré byly cestou hlášky ostatních, třeba mám kamínek v botě. A náplasti na puchýře nabízené v cíli jsem nevyužil, nebylo na co. Asi byly určené pro botaře :D

Vyrážím po druhé na Sněžku, tentokrát z Pece a bosky. Asfalt Obřím dolem příjemně ubíhá. Od kapličky se razantně mění stoupání. Někteří v botách říkali, že jim to klouže. Mě ty kameny kolem vodárny ale přišly v pohodě. Prudší cesta na vrchol byla v rekonstrukci, tak jsem šel po velkých dlažebních kostkách, vrchol bosky úspěšně zdolán. Cestou po žluté dolů to bylo kousek trochou horší. Ostré kmeny na štorc, ale i to jsem zvládl bez úhony. Občas se lidé cestou divili, že nemám odřená chodidla do krve a jeden kluk prohlásil "Pán je asi borec". Kousek před právě stavěnou novou budovou lanovky na Růžové hoře za sebou slyším "Jé, ta paní jde bosá". Zajímavé je, že to řekne vždy nějaká žena, která je v kalhotách :D Poměr sukní u mužů a žen byl na Sněžce díky mě ale velmi vyrovnaný, neboť většina turistů zatím preferuje kalhoty, nebo kraťasy. Pak stačilo seběhnout lesem do Pece na poslední autobus. Tak že můj závěr je, že je pohodovější zdolat bosky Sněžku, než v pohorkách Říp. Vyzkoušeno mám oboje.

Při bosé chůzi se mi nedělají puchýře, jen když jdu déle po asfaltu nad 20 km, tak se trochu ošoupe kůže a druhý den je trochu citlivější a je znát každý kamínek. Jinak kromě štěrku v pohodě. Jednou měli houbaři dotaz: "A nepíchá to?" V takovém lese mi to už na jehličí připadá jak v pokojíčku. Jednou když jsem seděl uťapkaný po bosé procházce v Kutné Hoře na lavičce, šli kolem nějací studenti. Jedna slečna šla jen v silonkách s lodičkama v ruce a ptala se zda jsem si taky zul lodičky :D

Občas jsem se bosky i trochu proběhl, tak 3-5 km a také na vlak, protože vyrážím většinou pozdě :D Jednou v hospodě mi kamarádi řekli, dej si s námi Běchovice, je to nejstarší silniční závod na 10 km. Byl to můj první závod, zařadil jsem se radši na konec startovního pole a bez bot vyrazil. Myslím, že díky dlouhým výletům jsem získal celkem vytrvalost. Tak vyběhnout závěrečný obávaný kopec nebylo zas až tak těžké. Sem tam jsem i někoho předběhl a v cíli mě překvapil čas pod hodinu, 56:46.

Mezi tím jsem vyrazil s kamarády v říjnu na přechod Jeseníků. Pro jistotu jsem si vzal sebou boty, spíš takové zimní pohorky. Kamarád se ale iniciativně nabídl, že mi je vezme do svého velkého batohu. Zůstali tam celé tři dny a 42 kilometrů. Neboť ti v botách mě často hecují, ty boty si neber, tady to dáš a podobně.

Běžel jsem ještě Sild kros, závod na 10 km v Krčském lese. To ale nebylo počasí nic moc, půlku závodu pršelo. Čas jsem měl slabší 1:07:37. Můj třetí závod byl běh 17. listopadu v Praze v oboře Hvězda na 9 km, tři okruhy terénem. Povrch se mi líbil a dosáhl jsem slušného času 46:00. Občas se proběhnu sám, nebo s kamarády. Jinak neřeším funkční oblečení, prostě vyběhnu.

V lednu bylo chvílemi teplé počasí. Tak jsem se nakonec rozhodl, že si dám závod s názvem Zimní běh na Blaník, který je dlouhý 17 km s převýšením 500 metrů. Běží se z Vlašimi, kde bylo ráno kolem nuly, při závodě bylo zhruba 5 stupňů na nulou. Tady se ukázalo, že podobně rychlé závodníky, kteří běželi v botách do kopce v lese bosky předběhnu. Ale z kopce od rozhledny byli zase rychlejší oni. Cestou zpátky se trať vlnila po asfaltu. Do kopečků jsem kamaráda Michala doháněl, z kopečků se mi trochu vzdaloval, ale nakonec jsem doběhl jen 5 vteřin radostně za ním. S časem 1:56:20 jsem byl spokojený, neboť to byl zatím můj nejdelší a nejkopcovitější závod.

Mám i pár zkušeností bosého běhu na sněhu. Nejvíc jsem uběhl 5 kilometrů v Šárce. Překvapivě mi až taková zima na ťapky při běhu nebyla. Na konci už ano, tak jsem byl rád, že jsem se zahřál u kamarádky na její narozeninové oslavě.

Dříve jsem v botách neuběhl ani 300 metrů v kuse a tak jsem rád, že jsem se díky bosým ťapkám stal běžcem :)

Další mé příběhy sledujte na: http://zahalkova-pro-radost.cz/category/bosobezec-tomas-zahalka/

Foto: Marek Petrovič

Počet zobrazení: 126954

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Všechno na poslední chvíli – tak to mě dost vystihuje a stává se mým životním motem. Už je ze mě odborník jak se připravit na závody za dva týdny. Pohybu nemám málo i bez běhání už jenom kvůli našemu mrňousovi. Tak vždycky zjistím, že to jde. Udržím i čas. Ale to zlepšeníčko by to chtělo, to je to, co mě táhne dál. Od loňska jsem stáhla desítku o pět minut a trojku o minutu. To je fajn, tak jen dál pokračovat. Do závodění se mi povedlo namočit i manžela. Ač tvrdil, že pokud nevyhraje, nebaví ho to, teď už neprotestuje. A po předchozí zkušenosti z dvoutýdenního tréninku na štafetu 10+11, se nyní ve čtrnácti dnech připravujeme na Dačického 12. Zase to bude o kilometřík delší. Další výzva směrem… to ještě netuším, kam až dojdem. Ale sen už mám. Jednou bych chtěla dát s manželem trail přes hory. České, Slovenské, jiné, to je jedno. Jen s minibatůžkem, botami na nohou. Běžíme si lehce přes hory a doly, sluníčko, lesy, skály a já mu jen tak mezi řečí povím „to jsou ale panoramata, táto, viď“ :D. Teď mi jsou úžasnou motivací právě horské ultra závody. Nikdy neříkej nikdy a třeba je jednou taky vyzkoušíme. Ale to je ještě dlouhá cesta.

Tak ať všichni máme pořád sny a motivaci za nimi jít. Cesta je dlouhá a na ní je spousta krásných míst, lidí, zážitků, zkušeností, výzev.....

Počet zobrazení: 1465
0
Posláno od v kategorie Z našich akcí

Další ročník Maminycupu, tentokrát na kladenském Sletišti je za námi! Užily jsme si jej my mámy skvěle, naše děti jakbysmet, počasí přálo - co si přát víc?

Poprvé si zazávodili i nejmenší kojenci, lezoucí batolata ve svém MIMI RUNu. K vidění byly skvělé výkony ve všech sportech a hlavně pohoda, soutěžilo se po celý den. Kdo nezávodil, zkusil si fitness programy nebo cvičení s kočárky Strollering. Na vlastní nohy jsem si prošla atletickým čtyřbojem a krosem, do toho se postarala o MIMI RUN. O dětičky se postaraly chůvy z kladenské Medvídkovy školičky a kdo chtěl, měl tu pro ty své babičku nebo tatínka. Děti závodily na odrážedlech, a odpoledne tu měly atletický trénink.

Oštítkováno: Děti Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1095
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme
...a co mi nejvíce pomáhalo přežít

Desítka na závěr je pro někoho skvělou příležitostí dohonit ještě nějaké body, pro jiného utrpení, které se musí nějak doklusat. Pro mně to byla naděje, že se posunu do první pětky celkového pořadí. Chybělo mi k tomu asi sto bodů. Na ještě lepší pozici bych musela udělat osobák, což je v současné chvíli utopie. Ale 700 bodů by se zvládnout dalo.

Jsou čtyři běhy, tentokrát se začíná od pomalejších, a chrti na závěr. Jsem s několika rychlejšíma holkama v předposledním. Počasí je optimální, bez větru a bez deště, jen tělo, mnohokrát vyrušené dětmi ze spánku už má jaksi dost. No nevím. Vybíhám velmi zvolna, později držím kolo v průměru 1.45. Pomáhá mi celá rodina. Matěj v cílové rovince svým "Ma-mi! Ma-mi!" a taťka na dvoustovce hlášením mezičasů, podáváním pití a informací jak si v závodě stojím. Poslední kolo se mi podařilo hodně zrychlit, po krizi ani památky. Čas 43.26 stačí na 713 bodů a do první pětky a mezi holky o generaci mladší jsem se tímto dostala. Začínám si zase věřit, že bych se mohla dostat tam, kde jsem ještě celkem nedávno byla. Aspoň pod 42, a trochu stáhnout i ostatní časy.

Byla tu skvělá atmosféra a fajn lidé. Navzájem jsme si pomáhali, fandili a taky počítali body, které jsme potřebovali na toho a toho. Ke konci jsme se s mnohými znali jmény. Co mi dále pomohlo přežít?
Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1087
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Nic pro bábovky

...blíží se očistec. Máme přes polovinu za sebou,ale zdaleka ne objemově. Tratě se prodlužují, únava je znát a počasí se pokazilo. Neprší, ale ta zima bude zvláště pro děti a hlídajícího tatínka nepříjemná. Nabízím jim, jestli nechtějí zůstat aspoň část dne v penziónu, ale vyrazili jsme statečně všichni.

Papírová prognóza-dvoukilo asi 30,5-to by šlo, pokud si tedy neublížím... pětka asi 20.40-to teď asi nedám, a kilometr 3:27-to je v současné době science fiction. Nervosvalová koordinace bude asi vlivem únavy v kelu. V hlavě bliká červené světýlko, že bych svému stárnoucímu tělu mohla ublížit, zvláště v zimě. Ale jdu do toho z-dravě. Na výběhu ze zatáčky mně ale zatahá ve svalů, ouvej...šunky už byly ztuhlé, zvolním na několik kroků,ztratím asi třicet bodů, ale doběhnu aspoň ve zdraví za 31,2. Tady byly tedy větší šance. Končím v péči maséra.

S blížící se pětkou se mi stahuje kufr. Nasdílíme pár zkušeností s jednou maminkou-běžkyní z Rakouska. Ji malá nespala den předtím, nám zas malej na dnešek. Obdivuju 86-letého Jirku Soukupa. Jiný je už pod kytkami nebo sotva leze, on to tady všechno odběhá. Nastal čas pochlapit se. Jdu kilometr na 4.10. Je to 4.08, 4.09, 4.12, 4.18... Matýsek fandí i do mikrofonu, Ma-mi! Ma-mi se ozývá i na ovále od jiných běžců. Snažím se odlepit nohy od země a poslední kilometr stlačím aspoň na 4.05, poslední dvoustovka za 43. Jsem v cíli za 20.51. Za normálních okolností tam bývám o minutu i více rychleji, ale jsem spokojena. Následky ranní dvoustovky jsou chvílemi cítit, navštívím maséra ještě jednou. Vezmu s sebou Ladu a ta mi tam usnula.

Kilometr. Shodli jsme se s Honzou, že 3.27 je teď opravdu sci-fi a že budu ráda za cokoliv pod 3.40. Snad za 3.35. Zase vyrazím zezadu, asi to ani líp neumím, a kromě toho nechci dorazit tu haksnu. Zrychlit můžu vždycky. To se taky daří a jsem v cíli za 3.28,7. Cítím se skvěle. Honza s Miladou mi tady ale zítra budou chybět. Jedou na Pražský maratón, kde mají další početnou skupinu svěřenců. Po třech dnech jsem 6. V kategorii sice první, ale když jsme jen tři, dávám si alespoň pro sebe další laťku-proniknout mezi ty dvacítky co nejvýše.

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1075
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Přítuhuje...

Druhý den je zpočátku ještě v pohodě. Lze to přirovnat k zápolení na lize, pokud jděte více disciplín. Nebo taky k soustředění, kde jdete dvoufáz. Večer po dvou dnech toho asi budeme mít všichni plné zuby. Ještě aby vydrželo počasí, má pršet a taky zmrzlíci vyhrožují svou návštěvou, což by tady v podhůří Krkonoš bylo asi dost drsný.

Na další dny jsme sesazení do rozběhů na základě včerejších výkonů. Vyjde z toho jakási predikce na konkrétní disciplínu. Podle toho bych měla jít stovku za 14,54, trojku za 11.56 a půlku za 2.41. Zhruba to odpovídá. Stovka mi vyšla dobře. Po dlouhých letech zase sprinterské rozcvičení...a hup do bloků, jako zamlada. Start mi vždycky šel, nohy se rozjely jak před dvaceti lety a bylo z toho 14,79. V celkovém pořadí jsem se díky tomu dále nepropadla.

Na trojku je dusno, honí se mraky, v Praze od rána leje a je otázkou času, kdy to přijde sem. Ale pod dvanáct to být musí. To by byla krize, kdyby ne. Běhala jsem minimálně o půl minuty lépe a před dvěma týdny jsem poprvé nedala Coopera na 3 kilometry. Achjo. Jdu aspoň na těch dvanáct, lehce rychleji. Únava se projevuje, jazyk se lepí na patro a po vzájemném předbíhání mi definitivně ujela holčina, které je prý patnáct. Propadnu do cíle za 11,52,99 a jdu o příčku nahoru.

Den končí osmistovkou. S vědomím, že na střední nemám natrénováno, vidinou zítřejšího náročného dne a stoupající tíhou v nohách, ale se zbožným přáním dostat se pod dvě čtyřicet, jdu obejmout blízký strom. Zas jako vždy můžu jen odhadovat, na kolik jít, pomáhá mi opět kouč Honza a k tomu celá rodinka. Dětičky mi hezky fandí. První kolo se držím vzadu, ale postupně se řadím na druhou pozici, kterou udržím. V cíli jsem dokonce pod 2.39.

Panuje tu skvělá atmosféra, postupně se seznamujeme s dalšími běžci, přibývá jmen, co si pamatujeme a fandíme si navzájem. Také rodinka je skvělá. Matěj i Lada skvěle fandí, jsou slyšet na půlku stadiónu, a taťkovi moc děkuji za to, že jel s námi a hlídal je tu, první den vzal ty starší do Dvora na Safari a vozí v kočárku Daliborka. Zítra to bude ovšem náročné...


 

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1059
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Nedávno jsme měli u nás zápis do školky. Můj nejstarší syn už chodí druhým rokem a dcera – přestože měla v březnu 3 roky – je stále doma (jsem totiž na mateřské s mladším synkem). Dali jsme loni přednost jedné mladší holčičce, protože maminka měla jít do práce (i když nakonec nešla, protože otěhotněla). Pro letošek jsme měli přislíbeno, že Libunku vezmou. Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsme se natěšeně dostavily k zápisu a paní ředitelka se mě zeptala, jestli si vůbec chci podávat přihlášku. S vykulenýma očima jsem na ni hleděla a nechápavě se ptala: „A proč ne?“. Bylo mi řečeno, že mi ji stejně asi nevezmou, protože míst se uvolnilo pouze 6 a přihlášených dětí je víc a přednost dostávají maminky s mladšími dětmi, které jdou ale do práce…

V ten okamžik se ve mně vzedmula vlna vzteku. Ovládajíc se jsem odvedla děti domů a těšila malého, který byl celé odpoledne protivný, protože mu rostou zuby. V okamžiku kdy manžel přišel domů (mimochodem o hodinu a půl později než obvykle), dostal do rukou řvoucího syna a já jsem utekla vyčistit si hlavu.

Vzala jsem s sebou i naši fenku. Jenže, ta se sotva plížila a po každých 50 metrech jsem se otáčela, dívala se jestli za mnou ještě je, volala ji a přemlouvala, ať jde (přece jenom bylo 22°C a to už je pro psí běh dost horko)… No, prostě všechno špatně. Jediný možný způsob jak ji přinutit aby běžela se mnou, je běžet neznámou cestou. Odbočila jsem tedy z obvyklé trasy. Sice to bylo do kopce, ale alespoň jsme uviděly stádo srnek pobíhat kolem oplocenky (ani se za nimi kupodivu nerozběhla). Za nějaký čas jsme vyběhly na křižovatce, kde běhávám (našla jsem tedy zkratku :-)) a vydala se opět jinou cestou – ta už vedla jenom dolů. Říkám si: „pustím to, ať si natrénuji běh z kopce (protože z kopce mě vždycky každý předbíhá)“. Jak jsem ale byla ještě pořád plná vzteku a měla zatnuté dokonce i zuby, tak mě chytla bolest zadního stehenního svalu. Chtíc nechtíc jsem musela přejít do chůze a potom zbytek trasy doběhnout velmi pomalu. Cestou mě ale potěšil pohled na bažanty a zajíce (kterých už je u nás velice málo).

Po doběhu domů ale bylo po vzteku – zůstala po něm jenom bolavá noha :-). Po sprše jsem zjistila, že vlastně stejně o nic nejde a nemá smysl školku řešit teď. Vždyť ještě může nastat tolik změn a není problém se s maminkou, které jsme tehdy dali přednost, domluvit na střídání dětí ve školce.

Ten den jsem zjistila několik důležitých věcí:

-       nemá smysl se rozčilovat kvůli věcem, které se ještě mohou změnit

-       když je člověk vzteklý musí běhat opatrně – než se uvolní

-       když je horko nebrat psa na trénink.

 

Ještě že ty endorfiny máme a víme, jak je nejsnáze získat!

Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 980
0
Posláno od v kategorie Z našich akcí

Kdo chtěl tak přišel na náš předmaratonský trénink ve Stromovce. Nabídka služeb byla bohatá.
Počasí: chvíli sluníčko, chvíli zataženo, chvíli déšť, vítr i bezvětří, ale celou dobu relativně příjemné teplo na dlouhý běh.
Trasa: okruh cca 3 500m, kde se střídal asfalt, dlažební kostky a rozbitý terén, který kopíroval nábřeží kolem Anežky a Na Františku, jeden seběh a jeden výběh simulující podběhy pod mosty. Na trase bylo vše s čím se můžete setkat na maratonu v Praze. I když vše ne, chyběly tramvajové koleje.
Občerstvení: voda, "jontový" nápoj, banán a sušenky. Jen to červené auto bylo pouze na začátku našeho tréninku.
Vanda, majitelka tohoto vozítka musela do Brna skládat zkoušku na trenéra II. Nakonec byla stejně úspěšná jako všichni co běhali a splnili si svůj cíl.
I mezinárodní účast byla. Jedinou slabinou tohoto běhu byla slabší účast oproti očekávání. Kdo nepřišel může jen litovat, ale možná jen krátkou chvíli, podobný trénink se bude určitě opakovat.

Oštítkováno: Můj běh Začínáme běhat
Počet zobrazení: 1509
0
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Tak jsem asi ještě nezjistila, jak se běhá závod. Dnešní Pečecká desítka mě o tom utvrdila. V loňském roce jsem zaběhla jen pár závodů a tak spíš k těm startům jen čuchla. A je vidět, že je co se učit. Pocit ze zaběhnuté desítky je perfektní. Vydařilo se, čas jsem zlepšila a běželo se na pohodu. A v tom tkví ten problém! Jasně, že je důležité mít ze závodu dobrý pocit, ale já si z toho dělám sváteční výběh se spoustou spoluběžců. Mám nutkání se družit a družně si během běhu povídat. Je to ale to správná cesta? Na startu si dávám dle vševědoucích rad pozor na tempo a nedám se rozhodit upalujícími raketami. Držím se svého tréninkového tempa, no možná trochu rychlejšího, ale prostě a zase ta pohoda. Koukám kolem sebe, občas prohodím slovo a běžím. Zezadu od vodiče na 60:00 slyším něco o sedmém kilometru a to mě jenom utvrdí v tom, že s tím zrychlením bych přece jenom měla ještě počkat…. Aspoň do obrátky…. Ještě před ní se proti vyloupnou první borci a mně začíná docházet, že to asi nebude jen společný výběh, ale že je třeba taky něco ukázat. Já mám v obličeji spokojený výraz, často rozhazuji úsměvy a kochám se krajinou. Oni vidí jen cíl před sebou a ženou se za ním s urputným výrazem jak ti chrti za liškou. Hlásek volá „přidej!“. Tak přidám. Ještě před obrátkou, je to z kopce, tak není proč se šetřit. Když to vidím z druhé strany, kopec není zas tak prudký, tak neubírám a jen měním mód běhu na tzv. dokopec (o tom, jak jsem přišla na své tři druhy běhu zase jindy;-)). Běžím, na šestém kilometru se chytám jedné paní ve středních letech (abych neurazila), háčkuju se a zkusím zase nadhodit nějaké to slovíčko. Tempo jde, tak se odpojuji a přidávám. Pomalu se sunu před další běžce. Na sedmém kilometru mám před sebou mladou slečnu v růžovém s pěkným stylem a samozřejmě sluchátky v uších. No, to mi přeci nevadí. Háčkuju se a tluču, do chudáka, zase nějaká moudra. Je tu seběh, tak hodím mód zkopec, natahuju krok a letím dál. Jéé, tahle paní mě na začátku předběhla. Tak jí dáme co proto :D. Paní je milá, vyprávíme si o našich výpadcích v tréninku a běžíme spolu osmý kilometr. To už máme na dosah vodiče na 55:00. Strhnu jí a snažíme se mu přilepit na paty. Přece jenom mám asi delší krok nebo víc sil, utíkám vpřed najednou zase sama. Kontroluju vodiče na devátém kilometru, zda běží na čas (to jsem zase perlila, takhle chudáka potupit). Sil je dost, tak odpálkuju jeho komentář, že do cíle je ještě daleko a běžím už Pečkami jako vítr (pozor na mé sklony k přehánění!). Tak teď mám malé okno, zase jsem někoho zaháčkovala, ale přebíjí to výjev oranžového trika Milana a mého výkřiku „toho musím dohonit“. Hodíme spolu několik slov a to už je to do cíle za pár. Volám na moje kluky, co mi při cestě fandí (ruce mi zatuhly v pěst a nejsem schopna jim zamávat), nevěřícně zdravím mamku, která se taky přijela na svou dceru závodnici-pohodářku podívat, lámu to za roh a sprintuju do cíle. Výsledný čas 53:41 je super. Když však už z tepla domova kontroluji časy první a druhé půlky závodu, liší se o tři minuty ve prospěch druhé pětky. To se mi zdá docela dost a nutí se zamyslet nad slovem závod. Asi si budu muset vyžádat nějakou instruktáž a příště nelenošit.

PS: Rady vítány ;)

Počet zobrazení: 1294
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Tak se to podařilo, složit tým a odběhnout Kbelskou 10. Vše dopadlo dobře, seznámení všech tří členů týmu před startem (Martina a Radka se viděly poprvé) a jako tým jsme skončili na 17. místě.

Co víc si přát, tým doběhl v pohodě do cíle, každý jak uměl a mohl nejlépe. Jako jediný tým jsme ze tří členů měli dvě ženy. V tomto případě to nebyla naše slabina: Radka jako nejlepší běžela s vodičem na 45 minut, který byl nepatrně rychlejší než měl a tak z toho byl oficiální čas 44:05, Martina běžela na padesát minut a bylo to nakonec 49:22 a poslední z týmu Milan za 53 a to jsem to původně chtěl zvládnout za 52 minut.

Týmový běh je bezva, neběží se jen za sebe. A proto stavíme týmy i na Pečky, týmy Longrun A, B a snad se podaří i  C. V Pečkách jsou týmy čtyřčlenné a podmínka je jedna žena. Po zkušenosti s výsledkem ve Kbelích stavíme týmy v opačném gardu - tři ženy a jeden muž. Tak nám držte palce ať alespoň jeden tým se umístí lépe než ten ve Kbelích. Milan

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1032
0

Když už se zdá, že se odrazím ode dna a najdu nějaký záchytný bod, vždycky do toho něco přijde. Chci se pustit do úseků, těším se alespoň občas na běhání s Honzovou skupinkou, kam občas zavítám na stránky a mrknu na tréninkový plán...šestistovky by byly fajn, hned v pondělí si je tady někde na kousku rovné cesty dám.

Jenže-tu přišel sníh, tu obleva, tu kikslo hlídání. A tak chtěj nechtěj zase vyrážím s obrovitým tandemem, nebo pak večer, když ukecám taťku. Samozřejmě, že v tu chvíli to není o tom, co bych chtěla a potřebovala běhat, ale musím být ráda, že vůbec mohu vyrazit. Jen s bídou udělám nejakých 40km za týden. A kvalita chybí úplně.

Oštítkováno: Můj běh Začínáme běhat
Počet zobrazení: 1053
0
Posláno od v kategorie Aktivní mateřství

Kunratickou si určitě proběhnu! Se vším všudy, včetně potoka. Zbývalo najít, kdy.
Počasí tomu dlouho přálo a také moje tělo se vcelku uspokojivě zresetovalo natolik, že by to už neměl být problém. Ať také čas za něco stojí-přeji si, aby to mohlo být co nejpozději, ale dokud je slušné také to počasí.

A právě to se mělo brzy změnit. Už Struhařov, týden po velmi příjemných Senohrabech, byl pod sněhem a v dalších dnech se mělo výrazně ochladit. Vyhmátla jsem snad poslední den, kdy to bylo možné, svěřila obě menší děti babičce a vyrazila na okruh. Dnes má svátek Mikuláš, a já se jdu rozklusat. Všude je bílo, důvěrně známá cesta se dá už jen tušit. Vypadá to úplně jinak- a není to jen tím, že tu chybí to mraveniště kolem, nevlají barevné fáborky, nepotkávám známé tváře(některé z nich jen jednou za rok a právě tady), není slyšet hlasu moderátora.

"Šatnu" na uložení věcí a přezutí do treter si dělám na našem obvyklém místě. Relativní výhodou je, že tu nestepují davy před toi-toikami a dá se jít prakticky kdekoli. To je ale asi tak všechno. Číslo na triko a jde se. Jen čip na nohu mi chybí. Od kterého z těch stromů se vlastně startuje? A kudy přes tu vodu? Ještě si to raději obhlédnu. Bez těch špagátů okolo trati je to také jiné, nepomohou už ani vyšlapané cesty ostatními závodnicemi. Nejsou jen pod sněhem, ale taky pod listím. Je asi nadlouho poslední den, kdy se ještě zabodnou hřeby treter. Pak bude pod nulou i přes den. Tady obvykle stojí ten dvojstup, čekající na startovní count-down.

Oštítkováno: Můj běh
Počet zobrazení: 948
0
Posláno od v kategorie Aktivní mateřství

Já a nebýt na kunratické? Jen vlastní pohřeb by mně omlouval. Dvacet let sbírám starty a měla jsem našlápnuto k tomu,abych se tu bez jediné vynechávky stala nejmladší veteránkou.

Kdysi se mnou "běželi" Matěj i Lada a byla jsem pevně rozhodnutá nechybět ani napotřetí, i kdybych snad měla cestou porodit. Asi už ale víte, že si to Dalibor načasoval večer před startem. S tím se mnoho dělat nedalo. Ach jo.

Oštítkováno: Maminky Můj běh
Počet zobrazení: 1065
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Dva týdny po porodu. Po Kunratické jsou právě Senohraby další srdeční záležitost, kde by mně neúčast opravdu hodně mrzela. V duchu coubertinovském ji proto "musím" alespoň odklusat nebo třeba projít (pak už dlouho podobná akce nebude). Ze svého domu a zároveň rodného domu našeho Daliborka to mám jen dva kilometry na trať.

Ráno vyrážíme na start našich starších dětí, Matěje i Lady, která tu byla nejmladší závodnicí vůbec. Babička veze v kočárku Daliborka, já pomáhám těm starším odběhnout a zároveň hlídám, aby se mi v tom davu neztratily. Vše zvládneme a jede se domů. Dali totiž dokáže všechno dobře načasovat, to už o něm víme. Ozval se včas o své potřeby, aby pak čtyři hodiny v klidu spal. To jsme také hladce zvládli a na svůj start se pak vracím sama, mobil pro jistotu u sebe.

Program má 15minut zpoždění, je tu přece jen hodně lidí. Stačím se tedy trochu rozcvičit, popovídat s dalšími běžci, odskočit si...a nastoupit. Včera jsem si to tu byla prohlédnout,cesty tu znám a tak když nemohu počítat se svou obvyklou rychlostí, aspoň vím co mně čeká. Z kopce to ještě moc nemůžu pouštět, do kopce to paradoxně jde-bez té mnohatýdenní "zátěže" se mnohem lépe dýchá a po rovině to jde samo - stačí jen hlídat pánevní dno, aby bez problémů drželo malé sice, ale přece jen otřesy způsobené během.

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1070
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

... asi moje motivace? Neustále čtu krásné články o tom, jak začnu běhat a pak už nebudu moci nidky přestat. Asi jsem divná, ale moje motivace má konce. Nadšeně jsem odběhala tříměsíční přípravu na zářijové závodění, se kterým jsem byla jakš takš spokojená. Závodění se mi náramně líbilo, ale pak to ze mě spadlo. Týden bez běhání, druhý, třetí a už to raději nepočítám. Ani bych to neměla zveřejňovat. Rozhodně se nemůžu srovnávat s Běžci. Kde berou stálé nadšení a sílu vydržet pravidelně celý rok, dva a další a další? Tu euforii a báječnou náladu po doběhu mám a vždycky, ale nějak si ji asi nedokážu představit předem. Alespoň ne teď. Trošku mě vykolejilo roční obdobní a nutnost změnit rozvrh tréninků. Ale hlavně sedla na mě lenost. Až přišlo nové číslo běžeckého časopisu a tam stálo "přechodné období". Tak je to černé na bílém. To co si moje tělo řeklo, je vlastně přesně podle tréninkových plánů. Teda skoro. Běh se má nahradit jinou aktivitou. Mě zůstali maximálně jen denní procházky s mrňouskem. Teď už jen naběhnout na tu přípravu. První běh mám za sebou i s kočárkem a luxusním podzimním počasím - deštěm a větrem. Doufám jen, že ta motivace, co se zase na chvíli objevila, zůstane aspoň do příštího podzimu.

Počet zobrazení: 1334
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Zdravíme všechny běhavce a běžkyně, maminky, trenéry, závodní "koně" i sváteční běžce! Těší nás,že se vám nový Longrun líbí, a že si rádi čtete naše články. S potěšením vítáme příspěvky, které přicházejí také od vás a říkáme-jen houšť a větší kapky!

Stáváme se více komunikativním webem, tak toho využijte! Nyní máte daleko více možností- když se zaregistrujete, můžete vkládat komentáře, zakládat diskuse, skupiny, vložit akci a pozvat přátele. Kromě toho pro vás dále máme běžecký servis s tréninkovými plány a tréninkem individuálním i skupinovým. Napište o všem, co by se dalo ještě zlepšit. Ale především: je mezi vámi mnoho těch, co se rádi podělí o svůj příběh, jak jste začínali, jaké překážky musíte zdolávat, co vám běh dává, zkrátka úplně normálně, ze života. Možná, že právě váš příběh inspiruje někoho, kdo si láme hlavu s tím, co vy jste hravě zvládli (a co mně ani po dvaceti letech běhání nenapadlo) ...a bude tu i díky vám o jednoho běžce více. Pište o tom, jak se daří, i o tom, co se třeba úplně nedaří a jak se s tím vyrovnáváte. Každý z nás má období, kdy to prostě někde "drhne" a rád si přečte příspěvek od někoho, kdo v tom není sám.

A propos, dvacet let běhání: ne, že bych byla tolik vzdálená od běžců začátečníků, naopak, pracuji s nimi a společně trénujeme. Znám jejich obavy i časté omyly, i jejich příběhy. A také nápady, o nichž mi na tréninku řeknou. V něčem jsou podobné, v jiném zcela originální a tak co běžec, to osobnost, která má co sdělit. Čím dále častěji mi lidé říkají, že si rádi přečtou příspěvky někoho "normálního"
- jinými rovněž jejich slovy "jsi moc velký profík". Co je pro mne údajně samozřejmost (zdaleka tomu tak není vždycky, věřte mi...) to je pro jiného obtížně dosažitelné. Že bych byla takový drsný profík nebo extra běžec si ani nemyslím:) Stále je a bude dost těch, kterým hledím z uctivé vzdálenosti na záda a sotva to někdy bude jinak.
Chcete tedy mít naše-vaše stránky ještě pestřejší? Napište nám svůj příspěvek, ať není náš Longrun jen mono(b)logem! Těšíme se na všechny inspirativní příběhy. Že zrovna neumíte psát? Nevadí, pošlete nám své myšlenky mailem, pomůžeme s případnou úpravou..

Počet zobrazení: 1158
0