Závody a trénink
Za své sprinterské éry jsem si trénink bez trenéra nedokázala představit. Když jsem později „konvertovala“ k delším tratím, bylo tomu dlouho naopak. Dlouho jsem si běhala jen tak pro radost – a stačilo mi tak ke štěstí, že jsem (zákonitě) ubírala ze svých základních osobáků na dlouhých tratích nikoli setinky vteřiny jako ve sprintu, ale rovnou celé desítky minut.
Později jsem se stala trenérkou jednoho z pražských PIM běžeckých klubů. Nejen, že se mi podařilo pomoci několika lidem k tomu, že si splnili svůj sen a zaběhli si maratón a mnoho dalších (znovu)objevilo krásu běhu a dokonce pravidelně závodí, jejich zpětná vazba pomohla i mně – více jsem začala přemýšlet nejen o jejich tréninku, ale také o svém vlastním.
Z deseti let na sprintech jsem nasbírala hodně zkušeností, které se daly aplikovat i na dlouhé vzdálenosti. Rozdíl však nebyl už jen v délce závodních tratí i tréninkových úseků a celkovém objemu. Zatímco sprinter běhá prakticky vždycky na maximum, vytrvalec se musí naučit pracovat s tepovými pásmy a celou řadou dalších specifik, která mi do té doby prakticky nic neříkala.
Ale ouha. Zdárně jsem poradila jiným (i když ne vždy se tím nakonec řídili), ale kovářova kobyla a ševcova žena chodí naboso a já jsem na sebe nedokázala být tak tvrdá, abych si nalajnovala vlastní plán a toho se pak držela. „Zítra bych měla jít úseky,“ odkládala jsem důležitou součást tréninku na stále další a další dny.
Potřebuji mít prostě plán napsaný, a napevno. Mým trenérem se v této sezóně stal Zdeněk Smutný z Vyškova, s jehož seriálem se čtenáři mohou setkat na www.behy.cz. S jeho tréninkovou a závodní filozofií se vcelku shodnu a ve své tréninkové skupině má několik holek, které by mi byly skvělými sparringpartnerkami. Jediná nevýhoda – není to zrovna blízko, a tak musím své kilometry drtit povětšinou sama…